Balada
1. 4. 2007
Balada
Nebe zatáhla temná, šedivá mračna, která hrozila protrhnutím. Někde v dáli zahřmělo a oblohu rozčísl blesk. Vítr foukla a cuchal jí vlasy. Jí, mladinké dívce, kráčející boso po chladné cestě směrem ke hřbitovu. Jí, krásné Tori, sotva osmnáctileté, ale přesto tolik smutné a unavené životem. Ta nehoda jí vzala vše, co ještě měla. Rodiče jí zahynuli, když byla ještě malá. Od té doby žila jen s babičkou, která ale umírala...a pak ji potkalo to největší štěstí, jaké ji potkat mohlo. Poznala Kurta, do kterého se zamilovala a nikdy jej milovat nepřestala. Staral se o ní, jak nejlépe dovedl. Miloval ji. Jejich láska měla trvat věčně, ale smrt jim skřížila cestu. Uběhly sotva dva týdny od té strašné nehody, při které přišel Kurt o život. Už tady nebyl. Zůstala sama. Na celém světě sama...
Nemohla na něj přestat myslet. Celé dny trávila na hřbitově u jeho čerstvého hrobu, povídala si s ním a věřila, že se jednou znovu shledají. Marně doufala, že je všechno jen zlý sen. Vybíhala z domu, bosa, se slzami v očích, a kráčela ke hřbitovu jako tělo bez duše. Láska ji zevnitř spalovala jako pekelný plamen, jež nemohla nikdy uhasit. Všechny naděje v ní umíraly a to bolelo.
Na zem dopadly první dešťové kapky. Tori se zastavila u hrobu s malým pomníčkem, jež nesl Kurtovo jméno.
"Kurte..." zašeptala. Její slova odvál vítr, odnesl je někam, kde neměla být nikdy nalezena. "Miláčku..."
Rozplakala se. Vítr jí dále házel jejími černými vlasy, černé šaty vlály a Torina bolest volala do nebes. Stála tam jako přízrak. Jako prokletá bytost, která nikdy nenajde odpuštění...
Objala pomník a v slzách se svezla k zemi.
"Kurte, vrať se mi, prosím! Prosím!" Vzlykala, až nemohla mluvit, křičela, až jí hlas vypadával. Nebesa nad ní hřměla. Spustil se déšť...
Klekla si k náhrobní desce a zaryla do ní nehty, jakoby ji chtěla odsunout. Byla ale příliš těžká. Zlámala si nechty, ušpinila se, a i kdyby si oči vyplakala, její láska už se nikdy nevrátí.
"Prooooč?! Kurte, prosím, já tě miluju, musíš zůstat se mnou, prosím!"
Zatmívalo se jí před očima, chtělo se jí omdlít. Ocitla se na pokraji šíleného zoufalství...vstala, stoupla si na Kurtův hrob, roztáhla ruce a zvedla hlavu k nebesům. Do obličeje jí pleskal chladivý déšť.
"Kurte!!!" Párkrát se otočila, skoro jako by tančila a všichni démoni s ní. Začala se smát, ale v jejím smíchu se zračila obrovská bolest.
"Navždy budu s tebou! Navždy!!!"
Déšť ustal, hřmění utichlo, a Tori procházela místy, kudy chodívala s Kurtem. Prošla celým lesem až ke starému, rozpadlému domu, kde se vždycky scházeli, povídali si a milovali se. Trávili tam spolu většinu času. Nikdo je tam nerušil. Jenže vzpomínky byly uvnitř podivného stavení příliš živé. Příliš bolestivé. Tma a chlad v útrobách připomínaly smrt. Promoklá Tori se začala třást.
"Ach, Kurte..." Nedokázala to už dál snášet. Přátelé ji utěšovali, že všechna bolest jednou pomine, ale nevěřila jim,. Uvěřila by čemukoliv, ale tomuhle ne. Věděla, že bolest ze ztráty té nejmilovanější osoby nikdy nepřestane pálit a sžírat její zmučenou duši.
Skoro jakoby slyšela Kurtův hlas, balady, které jí zpívaval, slova, která ji hladila...a mizela jako stín v temnotách. Do očí se jí zase draly slzy.
"Miláčku, proč se to muselo stát zrovna nám?" pronesla do tmy a bolest jí srazila na kolena. Nechtěla to už dál snášet. Věděla, že její život již nebude životem, ale spíše utrpením. Už zase cítila ten příval drásajících pocitů, které ji vedly ke mdlobám. Ale tyhle byly silnější...mnohem silnější...Zaplavila ji vlna děsivého chladu a úzkosti. Zatmělo se jí před očima. Svůj vlastní výkřik slyšela odněkud z dáli...
"Kurteee!"
Usla.
Probudila se. Z venčí k ní prosvítalo hřejivé světlo. Náhle se cítila šťastná, aniž by k tomu měla důvod.
Dveře do domu se otevřely. Tori jen matně poznávala vysokou postavu, jež na ní vzhlížela.
"Tori?" Ale ten hlas...ten hlas si nemohla přece s nikým splést. Byl to Kurt! Její milovaný Kurt, přišel si pro ní!
Zaplavila ji vlna nepopsatelné radosti a štěstí. Vstala a podala mu ruku. Usmál se.
"Pojď za mnou."
Tori se usmála a následovala Kurta otevřenými dveřmi k jasnému, slunečnému dni...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář