Davat i Brat
21. 6. 2007
Dávat i brát
Težko říci, čí ruce tu zvláštní květinu zasadily. Jedno je však více než jisté - byla to opravdu podivuhodná rostlina. Nesnášela sluneční paprsky, jako já nesnáším lež, pokrytectví a podobné lidské vlastnosti. Proto si kdysi jedny neznámé ruce pro zasazení květiny vybraly tmavé místo u oprýskané staré zdi.
Tato zeď stála na pozemku školy. Kolik let už pamatovala? Kolik lidí se na ní podívalo a pomyslelo na to, že by zídka potřebovala opravit. Ale nikdo se k činu neměl, a tak zeď jen osamoceně stála a pozorovala rozjařené žáky jak se opalují na slunci a jak se spolu smějí. Cítila se tak osamělá.
A pak se čísi ruce slitovaly a k Zídce zasadily tu podivnou květinku. Hned bylo veseleji. Zídka zabraňovala slunci, aby ubližovalo Květince. A Květinka se za to na svou hodnou společnici usmívala a dělala jí společnost, po které Zídka tolik toužila.
Do jejich poklidného života vešla jednoho dne podivná příhoda.
Na zahradě se najednou objevila dívka. To by nebylo tak divné, až na to, že se dívka objevila ve chvíli kdy jsou všichni žáci buď na hodině nebo už dávno doma. Ta dívka si sedla do trávy a zapálila si cigaretu. Ruce se jí klepaly a obličej měla bledý jako smrt. Z očí jí čišela bolest a zoufalství. Vypadala jako zvířátko zahnané do kouta. Zvíře kterému ublížili a ono už jen mlčky sedí v rohu a vyhlíží - vyhlíží smrt.
Děvče poptáhlo z cigarety a uplakanýma očima pohlédlo na bílé mraky na modrém nebi. Pomalu se položila do zelené trávy a opět přiložila cigaretu ke rtům. I z té dálky bylo vidět, jak se jí chvějí ruce. Vlastně to děvče se chvělo po celém tělem. Nejprve jen trošku, a potom už se neovladatelně rozklepala. Po bledých tvářích jí stekla jedna maličká slzička. Byla malinká a stříbřitá, téměř neviná, ale nesla v sobě poselství neskutečné bolesti, pocitu viny, a samoty - úděsné samoty.
Dívka konečně dokouřila. Zničeně se zvedla a pomalu odcházela. Ještě se ale otočila na slunce a věnovala mu utrápený úsměv plný bolesti. Potom zmizela pryč - navždy.
Květinka se smutně otočila ke zdi:
"Zídko, co to znamenalo? Pročpak byla tak smutná?"
"Víš to se těžko vysvětluje, ale myslím, že zažila nějaké zklamaní, někdo jí asi provedl něco nepěkného."
"Ale proč by jí to dělal? Kdo to mohl být? Vždyť byla tak smutná. Tak utrápené oči jsem ještě neviděla. Bylo mi jí tak strašně líto. Proč se to stalo?"
"Na většinu tvých otázek odpověď můžu jen hádat. Kdo to mohl být? Určitě nějaký člověk, kterého měla moc ráda - nic jného mě nenapadá. A k těm utrápeným očím, nenech se zmást, neviděla si téměř nic co týče lidské bolesti. Víš je strašně moc takhle smutných lidí a nejen takhle, ale ješte daleko víc smutných."
"Ale, Zídko, proč jsou tak smutní? To je tolik ten svět lidí špatný a zlý?"
"Ano je.. je přesně takový jak jsi řekla. Lidé si navzájem ubližují, dělají si naschvály, lžou si a podvádí se. A to nejhorší je že se opouští..."
"Jak opouští?"
"To je těžko vysvětlitelné. Víš, Kití, lidé jsou hrozně sobečtí. Myslí jen na to aby bylo dobře jim a ostatní je nezajímá. Lidé jsou zlý, zapamatuj si to."
"Nemohou být zlý, vždyť se podívej, oni svedli naše cesty k sobě. A já tě už nikdy neopustim. Mám tě moc ráda! Nevěřím, že jsou tak zlý."
"Nevěříš? Víš je to složité. Ale vlastně máš pravdu, jsou zhruba dvě skupiny lidí. Ta první jsou ti sobci, co skoro nic necítí, co jim je jedno, co cítí ostatní. A ta druhá? To jsou lidé, kteří jsou považováni za blázny, za problémové lidi. Ale to vůbec není pravda! Jsou to lidé citliví. Ano, mají problémy. Ale jen se zeptej proč a uvdíš, copak ti povědí."
"To mě zajímá, co řeknou?"
"Že se jim chce zemří - bolestí ned tím jak jsou lidé hrozní. Jak životy, které žijí jsou prázdné. Víš cítí bolest za ty, kteří ji cítit nechtějí. Přidej si k tomu pocit samoty, izolace a opuštění. Pocit nenormálnosti a ihned budeš uvažovat jinak. Pochopit tohle všechno je strašně těžké a to co jsem ti řekla nepopisuje ani třetiu pocitů téhle skupiny lidí."
"Máš pravdu... Ale nevěřím, že lidé kteří mě dali sem k tobě mohli být zlý. byl to určitě někdo z té citlivější skupinky, viď?"
Zídka ponechala otázku bez odpovědi. Nebyla si tím tak jistá. Květinka opět promluvila:
"Jak to, že vlastně tohle všechno víš?"
"No Kytí, stojím tu už moc dlouho, vyslechla sem tisíce rozhovorů. Viděla jsem lásku v plném květu i pádu. Dva zamilovaní sedali den co den v mém stínu. No a jednou nepřišli. Bylo mi jasné, že je zle... Druhý den sem přišel ten chlapec s úplně novou dívkou. Chvíli poseděli a pak šli dál. Když už se začalo smrákat, přišla sem uplakaná dívka. Jen ztěží jsem v ní poznala tu, co tady každý den sedávala a usmívala se... To děvče bylo tak zničené. Nic nevnímala. Jen mluvila. Nevadilo jí, že jí neodpovím, nepotěším, prostě jen mluvila. Ani netušíš jak to bylo smutné!"
"Stejně to určitě byli hodní lidé, co mě sem dali. Věřím jim."
"Tak s vírou v lidi bych to radši nepřeháněla. Ale možná pravdu, byli hodní."
Minulo jen několik měsíců a ty ruce, které sem Květinku daly, ji vyzvedly a odnesly pryč. A zídka opět osaměla. Musela pořád přemýšlet o té debatě, kterou s Kytí vedli před pár měsíci. Lidé jsou stejně zvláštní. Věnují ti pár chvil krásy a lásky, pak ti je vezmou a nechají ti jen melancholické vzpomínky. Ano tak to nejspíš bude. Celá podstata lidskosti tkví v tom, že lidé dávají i berou - nestejným dílem. Kdyby Zídka mohla plakat ronila by slzy bolesti, ale co mohla delat? Nemá oči - nemá slzy. Ale to nejdůležitějšé má - city, a duši. Ale co jí je to platné. Potichu si povzdechla:
"Proč je život tak krutý?" Odpověď nenašla.
A tak tam stojí do dneška a snaží se z lidských rozhovorů dozvědět pravdu. Stojí poslouchá a sní své sny. Tak jako my s tím rozdílem, že MY naslouchat neumíme. Každý člověk, by si měl zkusit alespoň na chvíli být takovou zídkou. Hned by viděl svět z jiného ůhlu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář