GOTH:Dům Iluzi
2. 4. 2007
GOTH: Dům iluzí
Ušly už kus cesty a zastavily se. Lucianna pohlédla vpřed. Majestátný, čený palác s vysokými věžemi se tyčil před nimi a kolem jej obklopovaly jen mohutné skály. Jako by jej svíraly, chránily... Havrani nad palácem tajemně kroužili a křičeli. Lucianna je hned poznala - byli to havrani z údolí. Nemohla si je splést, jistě to byli oni! Jeden z nich se odpojil od hejna a prolétl jí nad hlavou, aby ji pozdravil.
Mireille vykřikla.
"Bože! Nemám ráda velké ptáky!"
"Přetaň pořád kňourat, už mě to nebaví."
Lucianna pohlédla pod sebe na široký kamenný most, vedoucí přes hlubokou, černou propast.
"Musíme jít."
"Mně se do toho domu moc nechce. Ten vrah říkal, že tam sídlí Smrt, ne?"
"Ano, ale co jiného můžeme dělat?"
"Nevím."
"No tak vidíš! Jdeme!"
Kráčely přes most směrem k ohromným vratům, na níž už z dálky bylo vidět, že jsou zdobeny podivnými značkami, které Lucianna viděla na knize. Už je nedokázala číst. Byla zmatená. Šly stále kupředu a čím byly blíže, tím více je sužoval pocit chladu a úzkosti. Mireille na tom byla však podstatně hůř než Lucianna.
"Já mám strach. Už chci jít domů!"
"Já ani ne." odsekla Lucianna. Mireille se podivila.
"Cože? Tobě se tady líbí?!"
"Jo, cítím se tu tak...příjemně. Jako doma."
"Jako doma?! U vás to asi vypadá dost divně, co?"
"Ne, ale ten pocit je...nepopsatelný. Jako bych tady už někdy byla."
Mireille nasadila ustrašený výraz a zmlkla. Dorazily k vratům a otevřely je...
Vstupní hala byla veliká, temná, chladná. Na stěnách byly podivné fresky, nějaké výjevy, které se zdály Lucianně povědomé. Spatřila na nich ženu v černé kápí a spousty dalších lidí. Klečeli, modlili se...
Na stropě visela houpačka obrostlá růžema a uprostřed haly bylo vydlažděné místo s krásným jezírkem. Jako by ani nebyly v místnosti. Vpravo stálo veliké zrcadlo, jehož rám zdobily rovněž Lucianně už známé značky.
"Podívej se na tohle...jsou všude!"
Mireille pohlédla do zrcadla.
"Vypadám hrozně..." najednou však vykřikla. "Lucianno! Podívej!!!"
Lucianna nahlédla do zrcadla a spatřila v něm nějaký pokoj. Vypadal jako nemocniční. Na posteli ležela mladá dívka s blonďatými vlasy, jež se jí stáčely do hustých loken, připojená na přístrojích. Byla to Mireille.
"To jsi ty!"
"Jo..." Mireille se v očích objevily slzy. "Jsem to já, ještě žiju."
"Fajn, to je v pořádku. Třeba tě ještě zachráníme..."
Lucianna se ohlédla a na chvíli se jí zazdálo, že na houpačce spatřila mladou dívenku v bílých šatech. Pak ale zmizela. Protřela si oči a uslyšela hlas, někde hluboko ve svém podvědomí, ve své hlavě...
"To je houpačka věčnosti, Lucianno." V tom se jí vynořila na mysl vzpomínka. Stála jako malá, velmi malá dívenka před houpačkou a nějaká žena v černých šatech ji držela za ruku. Holčička z houpačky stála před ní s vážnou tváří.
"To je věčnost, drahoušku. Je ještě velmi mladá a bude tady napořád. Nezestárne."
"Mami, a co je tohle?" ukázala na zrcadlo.
"Zrcadlo dvou světů. Ale na to jsi ještě moc malá. Až jednou vyrosteš a vrátíš se sem, všechno ti ukážu."
"Lucianno!" Lucianna se vzpamatovala. Mireille vypadala ustrašeně. "Je ti něco? Vypadalas duchem nepřítomná!"
"Na něco jsem si vzpoměla. To nic." Lucianna to nechápala, něco nesedělo. Obrátila se k houpačce a spatřila ji - holčičku v bílých šatech a s vážnou tváří. Dívala se na ni. A pak zase zmizela....
Popošly ještě kus dál a vyšly z haly do dlouhé, temné chodby.
"Co když se ztratíme?"
"Proč, Mireille? Vždyť už jsme dost ztracené!"
"Jsme přece v domě iluzí...co když to není tak, jak to vypadá?"
"Nech už toho!"
Uslyšely kroky. Tajemné, táhlé, tiché kroky.
"Stůj! Slyšíš?"
"Jo..." Mireille byla zase ustrašená.
Pak se kroky zastavily a ze tmy se vynořily dvě postavy - žena a muž. Žena byla hezká blondýnka, dost podobná Mireille a muž vypadal sympaticky. Byl obtloustlý, s pleškou a velikým nosem, ale vřele se usmíval a mával na Mireille. Ta se hned rozběhla a padla oběma do náruče.
"Mami, tati!"
Najednou se však zarazila a ustoupila.
"Mami, ty jsi ale přece...mrtvá."
"Mireille..." promluvila matka starostlivě. "My oba jsme mrtví. Měla jsi s tatínkem nehodu, ale nemůžeš tu zůstat. Tvůj čas ještě nepřišel."
"Ale mami, já chci být s váma!"
Najednou Lucianna pocítila velký chlad. Za Mireilleininými rodiči se objevila ještě jedna postava. Byla to krásná, tajemná žena v černých šatech, skoro jako z pavučin. Měla dlouhé, havraní vlasy, bílou kůži a nepřirozeně průzračné, modré oči. Sršel z ní chlad, hrůza a krása zároveň. Promluvila, a její hlas se podobal najednou vichřici v bouři i andělskému zpěvu.
"Nezůstaneš tady, drahá Mireille! Vrátíš se! Mí andělé tě ještě nepřipravili. Musíš jít!"
"Kdo jsi?!" vykřikla Mireille zoufale, ale už tušila...
"Jsem Mortian, Smrt všeho živého."
Mireille se rozplakala.
"Budu sama, tak sama! Já nechci!!!" padla v slzách na kolena. "Mortian, prosím, chci zůstat!"
"Ne!!!" Jakoby se zvedl vítr a Lucianně přeběhl mráz po zádech. Ucítila zároveň i podivnou radost z Mortianiny přítomnosti. Promluvila...
"Mortian..." zašeptala.
"Lucianno..." její hlas se najednou proměnil. Zněl sladce, jako hlas mladinké ženy. "Čekala jsem na tebe už tak dlouho. Konečně jsi tady!"
"Kdo jsi, Mortiano? Proč tě hledám?"
"Jsi má dcera, Lucianno."
Lucianna popadla dech.
"Cože? To ale není...to není...já..."
"Je to tak, jsi má dcera. Musela jsem tě nechat žít ve světě živých, aby ses sama mohla rozhodnout, kam patříš. Dala jsem ti knihu."
"Ztratila jsem ji."
"Já vím. Mám ji já. Jsi má jediná dcera, ale zplodila jsem tě se smrtelníkem...."
"Jak je to možné?"
"Byl to mocný muž, mocnější než kdokoliv živý. Dokázal manipulovat s temnými silami, i s mými anděli. Viděl mě. Občas se na světě zrodí jedinec, jež má schopnost vidět smrt, a tak se stanou mými anděli. Byl jedním z nich. Zrodilo se mezi námi temné a mocné pouto. A ty...ty jsi také anděl. Anděl smrti."
"Já jsem anděl?"
"Ano. Tvým úkolem je připravovat lidi na můj příchod."
"To je ale...úžasné!" Lucianně došly slova a naplnila ji velká radost. Dosáhla svého cíle.
Mireille vstala ze země.
"Mortian, prosím! Nech mě tady!"
"To nejde. Musíš jít. Běž!"
Mireille otevřela oči. Uslyšela pípání přístrojů. Všechno ji hrozně bolelo, motala se jí hlava a bylo jí hrozně. Před očima měla Mortianinu tvář. Pokusila se ji zavolat, ale sotva mohla otevřít pusu.
"Mortian..."
Pak uslyšela hlas sestřičky.
"Probudila se!"
"Mortian..."
"Zdá se, že blouzní."
"Mami, tati..."
"Tiše, musíte si odpočinout. Nemluvte."
Připadala si bezmocná. Hrozně bezmocná...
"Lucianno, jak se tedy rozhodneš?"
Stály v chodbě sami.
"Zůstanu!"
"Jsi si tím jistá?"
"Ano. Jsem tady doma."
"Nemůžeš se už nikdy vrátit! Neuvidíš své adoptivní rodiče, svou kamarádku..."
"Já nechci. Jednou se tady stejně sejdeme."
"Máš naprostou pravdu. Tak pojď, teď jsi tady doma..."
Lucianna následovala Mortian temnou chodbou do nitra domu iluzí...
"Setkání s Luciannou mi hodně přineslo. Už nemám strach ze smrti. Někdy stojím na opuštěné ulici, kde jsme tehdy vybourali, a volám Mortianino jméno. Nikdy mě nevyslyší. Asi to tak má být, mám na tomto světě ještě nějakou práci a jednou se s nimi všemi shledám. Není kam spěchat. Jsem silná. Já to tady zvládnu sama.
Mireille"
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář