GOTH:Údoli Havranů
2. 4. 2007
GOTH: Údolí havranů - část 1
"Lucianna byla vždy jiná. Nikdy nebyla jako my ostatní, ale měla jsem ji ráda. Byla to má dobrá a děsivá kamarádka. Někdy z ní šel opravdu strach. Často jsme se scházely v místním parku, ale Lucianna tam trávila více času sama, stejně jako v údolí pod parkem. Tomu se přezdívalo 'Údolí havranů', protože od té doby, kdy se ve městě objevila Lucianna, se tam slétavaly hejna černých, velkých ptáků...havranů. Jedině ona se k nim dokázala přiblížit, mluvila s nima, krmila je, dávala jim jména. A když odcházela, zvedli se ze země zastřené mlhou a zmizeli někde za obzorem. A ona kráčela mezi nimi, jako by byla jejich paní a patřily jí temnoty světa. To byly chvíle, kdy byla tak děsivá. A někdy...někdy se v její přítomnosti děly opravdu zvláštní věci. Květiny vadly, mouchy padaly za letu mrtvé k zemi,...a pak zmizela. Je to už rok, co se po ní slehla zem a nikdo neví, kde je. Nikdo ani netuší. Někteří říkají, že odjela z města kvůli špatné pověsti, jiní, že prý je zavřená v domě a nikam nevychází. Zmizeli i její havrani. Mlha z údolí se vytratila, stíny nad městem se rozplynuly. Jakoby bylo všechno veselejší...jenom já jsem smutná. Chybí mi. A když ani nevím, kam jí mám psát, kam jí mám volat...je pryč. A mám pocit, že zřejmě navždy...
Cristina Callighan"
Zazvonilo na hodinu. Lucianna seděla však celou přestávku v lavici a četla knihu. Byla to tajemná, černovlasá dívka s jasnýma, průhledně modrýma očima a neuvěřitelně světlou pletí. Štíhlá jako proutek, mrštná, záhadná...působila chladným dojmem. Nebyla však chladná, ba naopak - nesmírně citlivá. Její spolužáci ji však příliš nechápali. Bylo jí sedmnáct a už četla "chytré"knížky, zajímala se o vědy a mluvila, podle názoru ostatních, jako stařena. Nikdy totiž nevyslovila sprosté slovo, aniž by k tomu měla skutečně pádný důvod, nikdy nebyla hlučná a nechodila se nikam bavit. Byla pro ostatní nudná. A divná...
"Lucianno..." promluvila na ni její blonďatá, téměř dokonalá spolužačka Kelly. "Baví tě tady pořád sedět? Vypadáš jako můra! Jsi celá v černém, bledá, nehybná...dělej se sebou něco! Jinak si tě nikdy nikdo nevšimne!"
"Dej mi pokoj, Kelly." odvětila Lucianna. "Nemám dneska náladu."
"A hele, Lucia dneska nemá náladu...Mario!" zavolala na svou ještě dokonalejší kamarádku Mariu Rosu, snědou španělku s bujnou, dlouhou, sametově hnědou kšticí a jasně zelenýma očima. Maria hned přiběhla.
"Co je, Kelly?"
"Lucianně se nelíbí mé řeči, že by se sebou měla něco dělat."
"No...možná bys měla, Lucianno." uznala i Maria. "Skoro nikdo tady nebere na vědomí tvou existenci."
"Mně je to jedno."
"Ale nemělo by. Chceš do konce života zůstat panna?" začaly se obě nepříčetně chechtat, načež Kelly přidala:
"Už si to s někým dělala?"
"Dej mi pokoj..." zopakovala Lucia.
"Tak mi odpověz!"
"Co je ti po tom? Vypadni od mé lavice a hleď si svýho!"
Do třídy vešel učitel matematiky a všichni vstali. Kelly se ještě obrátila k Lucianně a uchechtla se. Lucianna si jí nevšímala. Když se znova posadili, vytáhla si sešit a začala si do něj čmárat...
Byla panna. V tom měly její spolužačky pravdu, jenže ji kluci nezajímaly. Tedy až na jediného, u kterého ale stejně podle vlastního soudu neměla ani tu nejmenší šanci. Líbili se mu typy, jako Maria Rosa nebo Kelly. Divoké, živé, hlučné...Jmenoval se Eric Jones. Byl to dlouhovlasý blonďák s modrýma očima a tajemným, uhrančivým pohledem. Byl veselý, což Lucianna nebyla. Už od mala byla zamlklá. Na ranné dětství si dokonce vůbec nevzpomínala, neměla z něj žádné fotografie a když se ptala rodičů, proč tomu tak je, odpověděli, že tehdy ještě neměli fotoaparát. Že byli chudí a nemohli si dovolit kupovat zbytečnosti. Ale teď bydleli ve velkém domě s velkou zahradou a bazénem, mohli si dovolit prakticky všechno a nemuseli přemýšlet nad penězi. Její otec pracoval jako programátor a matka byla učitelka na umělecké škole. Na Luciannu neměli moc času, a tak ho většinou trávila sama, nebo se svou jedinou kamarádkou - Cristinou Callighan.
"Copak to je, slečno Farenheidová?" učitel se zastavil u Lucianniny lavice a prohlížel si její malůvky v sešitě matematiky. Připomínali postavu zahalenou do hábitu.
Lucianna zvedla hlavu a začervenala se.
"To nic, to..."
"Měla byste počítat příklady, ne si kreslit! Jste na matematiku slabá, to byste měla vědět sama nejlépe! Tak co je tohle?!"
"Promiňte, já..."
Z lavic jejich spolužáku se ozval škodolibý smích, obvzlášť od Kelly a Marii Rosy.
"Přestaňte si malovat a počítejte! Pojďte k tabuli...."
Lucianna tedy vstala a šla. Učitel jí dal příklad, který se jí povedlo vypočítat až s jeho pomocí. Poté si šla zpět sednout. Chtěla si příklad zapsat, ale sešit z její lavice zmizel. Rozhlédla se. Kelly se škodolibě smála a něco si šeptala s Mariou.
"Lucianno, co to je?" Zvedly sešit nad hlavu a ukázaly na černé postavičky. "To jsi ty?" opět další výbuch smíchu.
"No tak, děvčata!" klidnil je učitel. Otočily se, ale sešit nevrátily. Smály se jak potrhlé.
Lucianna začínala být naštvaná. Upřeně zírala na Kelly a přemýšlela, co jí provede. Nemůže si to nechat líbit...musí jí to nějak vrátit.
Kelly se začala houpat na židly.
Spadni, ty mrcho....
Židle jí podjela a Kelly spadla s rámusem na podlahu. Třída se začala smát.
"Slečno...." začal rozzuřeně učitel. "To by už snad stačilo. Dostanete poznámku a po vyučování zůstanete a budete uklízet třídu."
Lucianna se sama pro sebe zasmála.
Dobře ti tak....
Letošní podzim byl velice ponurý. Na park i okolí často padala hustá mlha, všechno listí dávno opadalo a foukal studený vítr. Lucianna chodívala ze školy přes park domů, ale vždy se v něm alespoň na chvíli zdržela. Posadila se na jednu z laviček poblíž řady holých stromů a zírala dolů do údolí.
"Ahoj." přisedla si k ní roztomilá, zrzavá dívka v jejím věku. Byla to Cristina, její jediná kamarádka od doby, kdy se sem Lucianna s rodinou přistěhovala.
"Ahoj."
"Dneska vypadáš nějak sklesle..." Cristina si vytáhla odněkud z kapsy lízátko a začala lízat. Vypadla jako malá holka.
"Dnes mám nějaký špatný den. Nemám na nic náladu."
"Budeš zase večer v parku?"
"Vždyť tady bývám každý večer, tak proč se ptáš?"
"Jen tak, pro jistotu."
"Hmmm...."
Mlčely. Vítr jim prohrábl vlasy a rozfoukal barevné listí na zemi. Lucianna si přitáhla svůj černý kabát.
"Asi půjdu domů na oběd. Pak zase příjdu."
"Já musím ještě nakoupit. Tak zatím!" Cristina vstala a odběhla. Lucianna se vydala domů.
"Ahoj mami!" pozdravila, když vletěla do dveří a mrskla kabátem do skříně. "Co je k obědu?"
"Kachna." zvolala její matka z kuchyně. "Jak bylo ve škole?"
"Všechno při starém."
Lucianna vešla do kuchyně. Její matka stála u sporáku a vařila. Vonělo to.
"Voní to hezky."
"Ještě aby to nevonělo...měli jste dnes nějaké písemky?"
"Hmmm, ne."
"Máš něco k učení?"
"Ne."
"To je ale zvláštní! Vy se ve škole neučíte?"
"Učíme, ale...dnes nám toho moc nedali."
"Dobře, ale jen aby! Máš už hlad?"
"Jo. Pak bych šla do parku, jestli něco nepotřebuješ."
"Ne, zlato, dnes mám všechno hotové. Budu se dívat na televizi."
"A kde je táta?"
"V práci. Má toho teď hodně."
"A jak ses dneska měla v práci ty?"
"Ušlo to, měla jsem jen dvě hodiny. Ale zítra...to bude něco! Malujeme portréty."
"Uf..."
Matka naložila Lucianně jídlo, popřála dobrou chuť a odkráčela jinam. Lucianna zůstala sama. Pomalu na ni začala doléhat skutečná, depresivní nálada. Myslela jen na ponuré věci, ostatně jako v poslední době často. Zdávaly se jí sny, podivné a temné. Vystupovala v nich tajemná postava v černé kápí, stála u hřbitova o mizela ve tmě...a Lucianna tam zůstávala sama, bezmocná, opuštěná. Byla jí zima a smutno. Toužila se stou postavou znovu setkat, aniž by věděla, kdo to je. A pak se vždy probudila s melancholickou náladou.
Přestala přemýšlet, najedla se, naložila si do batohu kus chleba a běžela do parku....
Havrani se kolem ní okamžitě slétli, když vytáhla chléb a po kouskách jim ho házela na zem. Když někdo prošel kolem, vzlétli, ale pak se znovu usadili kolem Lucianny a pochutnávali si dál. Kolemjdoucí si něco šuškali, smáli se, ale Lucianna jako by byla jinde. Nevnímala je, byla zase ve svém světě.
Seděla na lavičce v parku až do večera, kdy přišla Cristina. Posadila se vedle ní.
"Zase krmíš ty ptáky?"
"Jo, vadí ti to?"
"Ne, jenže to děláš pořád...ale mají tě rádi."
"Já je mám taky ráda. Jsou to mí jediní přátelé...tedy kromě tebe."
"Už jsem si myslela! Ty se neučíš?"
"Nebaví mě to."
"To mě taky ne, ale je to nutné. Potřebuješ se vzdělávat!"
"Nejsi moje máma, tak toho nech, ano?"
"Promiň, já to myslela dobře. A co ty tvoje sny?"
"Pořád je mám."
"A nepomohl by ti třeba...doktor?"
"To těžko. Nemám na doktory náladu ani nervy."
"Tak to je s tebou těžký...a co ty krávy ve škole? Ta...Maria Rosa a Kelly?"
"Jsou otravné. Hloupé...nezajímají mě."
"A co tě teda zajímá, Lucianno? Zdáš se mi pořád chladnější a chladnější. Co je to s tebou???"
"Nic, to ty sny a všechno. Už mě nebaví. A uvažuju, že zítra nepůjdu do školy. Rodiče budou v práci, tak zůstanu doma, v nejhorším řeknu, že mi bylo špatně."
"S tebou to nedopadne dobře, už to vidím!"
"Mně je to fuk."
"A co ti není fuk?"
"Já nevím...ty sny."
Cristina vzdychla.
"Tak s tímhle ti já nepomůžu, holka, to jedině odborníci..." Vytáhla si z kapsy oplatek a rozbalila ho. Nabídla Lucianně.
"Chceš?"
Lucianna zavrtěla hlavou, a tak se do něj zakousla sama.
"Dneska jsem si koupila super svetr...takový modrý...musím ti ho potom ukázat..."
Lucianna se zadívala na protější alej stromů a Cristinu neposlouchala. Zdálo se jí, že něco vidí...něco se tam mihlo. Nějaké postava v černé kápí...nebo ne? Blouzní?
Někdo vykřikl. Cristina ztichla a její pohled padl na stejné místo, kam hleděla i Lucianna. Nějaká stará žena ležela na trávě a kolem ní se motalo pár lidí.
"Zavolejte záchranku!" zavolal někdo.
"Co se tam asi stalo?" podivila se Cristina. Lucianna neodpověděla. Teď tu postavu viděla zcela jasně...žena v černé kápí...
"Lucianno???"
"Jo?" Lucianna se lekla a pohlédla na Cristinu. "Jo, co je?"
"Jsi O. K.?"
"Já ji viděla..."
"Koho?"
"Tu ženu v kápí!"
"Jsi blázen. Opravdu by sis měla najít doktora."
"Nejsem blázen, já ji vážně viděla!"
"Fajn..."
"Ty mi nevěříš..." Lucianna se začínala zlobit.
"Ale jo, věřím..." neznělo to moc přesvědčivě.
"Cristino, byla tam!"
Cristina vstala.
"Asi bysme už měly jít domů. Dnes není moc hezky, je příliš chladno...Lucianno, já se o tebe začínám bát."
"To nemusíš." odsekla Lucianna. "Běž."
Cristina ještě chvíli zůstala stát, jestli se k ní Lucianna nepřidá, ale ta se ani nehla. Odešla tedy sama. Lucianna se zahleděla opět k aleji. Žena v kápí byla pryč.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář