GOTH:Údoli Havranů...2.
2. 4. 2007
GOTH: Údolí havranů - část 2
Domů se vrátila až později večer. Její rodiče dávno spali. Zítra nikam nepůjde. Odpočine si.
Navečeřela se a pustila si televizi, ale nevnímala ji. Žena v kápí jí pořád vrtala hlavou. Co tam dělala? Vždyť to ji vidí ve svých snech! Nebo se jí to opravdu jen zdálo?
Vedle Lucianny stála květina, která začala znenadání usychat...čím více myslela na tu ženu, tím rychleji květina umírala. Její listy zhnědly a seschly, začaly se drolit... Lucianna si toho nevšimla. Vypla televizi a šla spát.
Když ráno vstala, její rodiče už byli dávno v práci. Ve škole už zvonilo na výuku. Ale ona se opravdu rozhodla, že raději zůstane doma. Nějak to už vymyslí, snad se může stát, že je někomu jeden den zle...
Teď ale nevěděla, co bude vlastně dělat. Mohla by se mrknout na půdu na pár starých fotek, aspoň zavzpomíná na ty dobré, bezstarostné časy. Chtěla by se zase vrátit alespoň na chvíli do dětství. Jenže to nešlo.
Vyšla po schodech na půdu a odemkla. Klíč našla v ložnici svých rodičů, nikdy ji na půdu samotnou nepouštěli, ačkoliv jí nikdy neřekli proč. Chápala by to, kdyby byla ještě dítě...na půdě se sotva dalo chodit, všude byl nepořádek a nebezpečí úrazu, avšak dítě už dávno nebyla. O to víc byla ta prohlídka lákavější.
Sedla si k zaprášeným bednám a vyhrabala z nich staré fotky. Ještě černobílé... Zdálo se, že je na nich vše tak, jak má být. Usmívající se tváře, sršící radost...tedy to, co jí už dávno chybělo. Ale nebyly tam žádné fotky jejich "miminkovských" let. Rodiče přece neměli foťák...
Uložila fotografie zpátky a rozhlédla se po jiné krabici. Jedna z nich byla omotaná izolepou - ta ji lákala nejvíce. Přitáhla si ji a opatrně otevřela. Chvíli to trvalo, izolepa se nedala odlepit, ale nakonec se dostala dovnitř. Jediné, co tam našla, byla nějaké stará, velmi stará kniha. Desky byly z černé kůže a uprostřed se rýsoval krásný, stříbrný pentagram se zvláštními značkami kolem. Nikdy nic podobného neviděla. Byla nadšená...
Pomalu knihu otevřela. I písmo v ní byly jen ony tajemné značky. Našla i pár ručně kreslených obrázků...naháněly jí hrůzu. Kde se to tady vzalo??? Co jí to rodiče zatajili???
Když v knize chvíli listovala, zjistila, že některým značkám rozumí, aniž by věděla, jak je to možné. Celá kniha byla napsaná v latině...poznávala slova...mors...lux...innocentia...sem tam...in domine....jako ve snách...četla. Rozuměla čím dál víc....
Rozrušeně knihu zavřela a zhluboka se nadechla.
Můj Bože...ach, můj bože...
Srdce jí bušilo jako o závod. Musí s rodiči mluvit...
Večer zastihla matku v obývacím pokoji. Jedla vanilkový puding a sledovala televizi. Lucianniny přítomnosti si nevšimla.
"Mami?"
"Ach, Lucianno!" vzhlédla. "Jak bylo dnes ve škole?"
"Dobrý..." odpověděla Lucianna lživě. Nemohla jí říct, že tam nebyla. "Mami...chcci s tebou mluvit..."
"Nějaký problém?"
"Ne. Vlastně ano..."
"Tak povídej..."
Lucianna si přisedla k matce na pohovku.
"Nezlob se, mami, ale já dnes něco hledala...a myslela jsem, že by to mohlo být na půdě a tak jsem se tam byla podívat."
Matka očividně znervózněla.
"Ano? A našla jsi, cos hledala?"
"Já našla tohle..." Lucianna matce podala knihu, kterou měla až doteď za zády. "Co je to?"
"Ale...vždyť...to já nevím..." Její matka lhala. Bylo to poznat.
"Nelži. Víš, co to je. Bylo to v zalepené krabici..."
"Lucianno...já nevím, co to je, přísahám!"
"Mami, prosím!"
Matka se na chvíli odmlčela, ale pak tiše spustila.
"Bála jsem se tohodle okamžiku, ale věděla jsem, že jednou příjde...musíš se něco dovědět. Ty...ty nejsi naše dcera. Našli jsme tě..."
Lucianna zalapala po dechu.
"Cože?!"
"Našli jsme tě jako malé dítě u hřbitova...s touhle knihou. Nevím, co je to za knihu. Vzali jsme si tě k sobě. A pak jsme požádali úřady o adopci, protože se tvá pravá matka nikdy nenašla. Měli jsme štěstí. Ta kniha mi připadala divná, a tak jsem ji raději schovala na půdu. Měla jsem ji spálit, ale něco mi bránilo..."
"Mami...tedy..." Lucianna byla na rozpacích. "Já nevím, co mám říct." Do očí jí vhrkly slzy. "Je to tak zvláštní! Ty nejsi moje máma...a táta není můj táta a...proto nemám žádné fotky jako mimino!"
"Ano...lhali jsme ti, promiň."
Lucianna vstala a rozběhla se s pláčem do svého pokoje.
Uprostřed noci se probudila. Byla vyčerpaná. Její pohled však padl na tajemnou knihu, ležící vedle ní. Teď najednou dokázala přečíst nápis nad pentagramem...
"KNIHA SMRTI A ZROZENÍ"
Další den strávila v parku. Do školy opět nešla. Krmila své milované havrany a procházela se pod jejich černými, mávajícími křídly. Něco jí připomínali. Myslela na knihu...
Najednou jako by se všechno změnilo, jako by svět potemněl, ale jen a jen pro ni. Kdesi v dáli však jakoby viděla světlo...malé, ale velice jasné...Pak se jí vybavila ta žena v černé kápí. Skoro ji viděla před očima...cítila, jak z ní vyzařuje temnota, chlad a strach.
Lidé, jež zrovna parkem procházely, se Lucianně obloukem vyhýbali. Posadila se na lavičku a hleděla zadumaně na spadané listí. Pak k ní přiletěl malý motýl a usadil se na jejím rameni. Po chvíli však padl mrtvý k zemi a vítr ho odvál společně s barevnými lístky. Lucianna tomu vůbec nevěnovala pozornost. Ta kniha jí ležela v hlavě jako balvan...
Otočila se a uviděla Cristinu. Mířila k ní.
"Ahoj, Lucianno."
"Nemáš být ve škole?"
"Nemáš tam být ty? Včera si nepřišla a dnes taky ne, a tak jsem zdrhla a napadlo mě, že budeš tady. Co je s tebou?"
"Jsem adoptovaná, řekla mi to včera večer má matka."
Cristina vytřeštila oči.
"Co? Ty jsi adoptovaná???"
"Jo..."
"Ale vždyť to není tak hrozný...přece tě tví...rodiče...mají rádi a starali se o tebe, ne?"
"To ano, ale jetu ještě něco...našla jsem na půdě nějakou knihu, kterou jsem prý měla u sebe, když mě rodiče našli."
"Našli?"
"Našli mě u hřbitova a pak požádali o adopci."
"A co je to za knihu?"
"Nevím, je napsaná latinsky a v podivných značkách...jmenuje se Kniha smrti a zrození..."
"Ty umíš latinsky?"
"Myslela jsem, že ne, ale přísahám, že tomu rozumím!"
"Ale já nerozumím tobě! Vážně bys už ze sebou měla něco dělat. Jsi divná..."
"Jo...vrať se do školy. Zmeškáš kvůli mě hodiny."
"To je jedno, jsi má kamarádka a bojím se o tebe!"
"Nemusíš, já to nějak zvládnu."
Cristiny vzhlédla. Strom, který se nad nimi kymácel, vypadal najednou nějak zvláštně...osychal. Osychal nevídanou rychlostí.
"Lucianno!"
Lucianna se zvedla a uskočila. Cristina přiběhla za ní.
"Co to je?!"
"Já nevím, občas se to tak stane." řekla Lucianna provinile. "Nemůžu to ovlivnit."
"To děláš ty?!"
"Asi jo. Jednou jsem ve škole zalévala kytky a vadly mi pod rukama. Vždycky, když mám depresi, něco se stane...někdy to už ani nevnímám."
"Panebože...mám z tebe strach!"
"Nemusíš..."
Cristina se však na ni nedůvěřivě podívala a řekla:
"Možná se vrátím do školy. Musím si teď něco srovnat v hlavě. Promiň. Ahoj!" Rozběhla se pryč. Lucianna zůstala sama s havrany.
Uběhl týden. Lucianna každým dnem zkoumala tajemnou knihu, někdy tak dlouho, že ji rozbolela hlava. Do školy se neučila a dostávala špatné známky, které se snažila utajit. Kniha teď byla středem všeho, co dělala.
Jednoho večera se objevila Cristina.
"Ahoj, přišla jsem se ti omluvit."
"To je O. K., půjdeš dál?"
"Vlastně jsem se tě chtěla zeptat, jestli si nechceš někam vyrazit...znám jeden fajn klub, možná se ti tam bude líbit."
"Na to já nejsem, ale dík."
"No tak, pojď! Příjdeš na jiné myšlenky! Prosím, Lucianno!"
"No dobře, ale jen na pár hodin. Ne na celou noc!"
"Platí!"
Hudba byla příliš hlasitá a v malém prostoru se tísnilo až moc lidí na Luciannin vkus. Raději postávala u baru a popíjela víno. Pozorovala okolí. Cristina zrovna řádila na parketu jako o život, milovala tanec a snažila se přesvědčit Luciannu, aby tancovala s ní, ale neúspěšně. Tak se rozhodla tančit sama.
Vedle Lucianny se ozval mužský hlas.
"Ahoj...jak se jmenuješ?"
Byl to kluk jejího věku, pohledný a s milým úsměvem. Jenže na něj neměla náladu.
"Lucianna." odpověděla a víc mu nevěnovala pozornost. Jenže se nedal tak lehce odbýt.
"Já jsem Martin. Těší mě. Co že jsi tu tak sama?"
"Nechce se mi tancovat s kamarádkou, a tak stojím."
"To je škoda. A se mnou tancovat nechceš?"
"Ne."
"Hmmm...odkud jsi?"
"Jsem zdejší."
"Já taky! Zvláštní, že jsem tě ještě nikdy neviděl."
"To zvláštní není. Jinam než do parku obvykle nechodím."
"Aha. A kam chodíš na školu?"
"To máš fuk..."
"Nemám. Docela se mi líbíš! Vážně si nechceš zatancovat?"
"Ne!"
"A dáš si aspoň něco?"
"Ne."
"Hmmm....tak se měj, krásko!" Ještě než odešel, chytil Luciannu za tvář a políbil ji na rty. Usmál se a odkráčel na parket. Lucianna si otřela znechuceně ústa a ještě se za ním ohlédla. Usmíval se, tančil, a v příštím okamžiku padl k zemi a nehýbal se. Lidé na parketu začali panikařit a zvedali ho, ale nejevil žádné známky života....
Lucianna utekla....
Venku ji doběhla Cristina.
"Co se stalo? Nebaví tě to tam?"
"Ten kluk...ten kluk..." vzlykala Lucianna.
"Jaký kluk? Ten, co omdlel???"
"Neomdlel. Já ho zabila! Políbil mě!"
"Můj bože..." Cristina se ohlédla. U vchodu stála sanitka a vynášela na nosítkách nějakou osobu pod bílou plachtou.
"Já ho zabila!!!" Lucianna padla na kolena a přepadl ji hysterický záchvat pláče. "Je mrtvý!"
Cristina se ji pokusila zvednout.
"Ale to není tvá vina...asi měl problémy se srdcem a prostě měl smůlu..."
"Víš, že to není pravda...je to má vina, má vina...já ho zabila!" vzlykala.
"Vstaň! Není to tvá vina! Pojď, půjdeme domů..."
Lucianna seděla na posteli a vzlykala. Někoho zabila. Bylo to hrozné pomyšlení....
Otočila se a vzala do ruky tajemnou knihu.
"Co jsi zač? Co já jsem zač?!" vykřikla. Po chvíli se však uklidnila a otevřela ji. Narazila na zvláštní kapitolu...bylo v ní napsané jakési zaklínadlo. Jak ale četla dál, musela se postavit k zrcadlu a vyslovit jej...a bude fungovat jedině tehdy, pokud jej vysloví ta pravá bytost.
Vstala z postele a postavila se k zrcadlu. Musela to zkusit. Nadechla se a začala číst...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář