Hrobař...4.
2. 4. 2007
Hrobař - část 4
Celý den jsem byla malátná a ospalá. V noci jsem totiž nemohla usnout. Angellinin pžízrak k ránu zmizel, takže jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu nebyl jen stín, ale snažila jsem se tím příliš nezabývat. Erice taky nevypadala zrovna nejlíp. Když jsem ji potkala v podvečer u televize, zírala do prázdna a měla pod očima tmavé kruhy.
"Erico?"
"Kim?...Začínám mít o Angellu vážně strach. Myslíš, že se jí něco stalo?"
"Doufám, že ne...ale...proč se aspoň neozvala? Jsem z toho nervózní!"
"Já taky. Naposledy byla s hrobařem, viď?"
"Ano, ale ten o ní prý nic neví."
"Co ty víš?! Vždyť je to magor!"
"Nevím nic. Nezavoláme policii?"
Erica se na mně tázavě podívala.
"Cože? Tak za prvé - tady žádná policie nefunguje a městská se obvykle k ničemu nemá. A i kdyby, co jim chceš říct? Naše kamarádka někam jela a nic nám neřekla, tak ji prosím vás najděte?! Je dospělá...já vím, je to divné, ale policie nám nepomůže. Nikdy nepomohla."
"To je teda dobrý...a co budeme dělat?"
"Nic. Musíme počkat."
Přesto jsem o hodinu později policii zavolala a vysvětlila jsem situaci. Nepřijeli...
3. září:
Angella pořád nikde. V noci bylo ale rušno. Spala jsem obvzlášť tvrdě a zdál se mi nějaký sen o ní, ale přesto mě probudilo hlasité vřískání. Když jsem se podívala na hodiny, ukazovaly tři ráno.
Řev se ozýval odněkud z vedlejšího bytu a zněl tak hystericky, že to vyhnalo snad celé patro na chodbu, včetně mně. Za chvíli se ukázalo, že to tak ječí Audrey, která se záhadně objevila...
Ani nevím jak, ale na patře se najednou motali i dva lékaři, kteří se snažili Audrey uklidnit. Chovala se jako šílená. Neodpovídala na žádné otázky, nereagovala na žádné přípomínky, jen řvala a lékaři ji ani nedokázali zvednout ze země, když upadla. Táhli ji přes půl chodby, protože se bránila, ale poté se jim podařilo píchnout jí nějakou injekci, po které ji záchvat hysterie trochu přešel. Když mě míjeli, podívala se na mně tak vražedným pohledem, až mi naskočila husí kůže...
Ráno jsem se dozvěděla, že Anja musela volat lékaře, protože Audrey vyšla uprostřed noci ze svého bytu a začala zničehonic hystericky ječet. Nikdo netušil, co se jí stalo, ale nikoho to až tak moc nepřekvapilo, protože tušili, že to nemá v hlavě úplně v pořádku. Takže mám zase o sousedku měně.
4. září:
Bez Audrey je tu nějak zvláštně. Zdá se mi to po setmění kolem nějak pochmurné. Dokonce jsem kvůli toho dnes nemohla usnout, a tak jsem se vydala dolů do společenské místnosti s úmyslem posedět a přemýšlet.
Bylo to zvláštní. Všude kolem panovalo tísnivé ticho, dokonce i tikání hodin se mi zdálo nějak mdlé...a to mě začalo kupodivu uspávat...
Ale pak...vyskočila jsem leknutím, když jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Rozhlédla jsem se všude kolem, ale nic jsem neviděla. Jen černou tmu a odraz slabého světla z kostela na protější stěně. Kostel...to světlo mi připomínalo Angellu. Co se s ní asi stalo? V kostele se svítilo, hrobař měl asi nějakou práci a Angella nikde...
Vstala jsem z pohovky a došla si do bytu pro oblečení a vydala se za ním.
Mým úmyslem bylo dozvědět se, jestli opravdu o Angelle nic neví, jestli se třeba o něčem nezmínila...sice jsem nedoufala, že mi něco řekne, bylo to už předem prohrané, ale zkusit jsem to musela. Tonoucí se stébla chytá...
Zaklepala jsem asi třikrát, než otevřel. Bylo už deset, takže se divil, co tam dělám, ale nenechal mě stát venku a pustil mě dovnitř. V tom kostele jsem nikdy nebyla a tak mě překvapilo, jak má vysoký a přenádherně zdobený strop, jak lomená okna vypadají zevnitř vznešeně a jaká tam panuje atmosféra. Vše budilo dojem jakési nedostupnosti, tajemnosti...
Prošli jsme kolem nekonečné řady lavic do dalšího sálu, mnohem menšího a útulnějšího. Byl tam dokonce i krb, ale nehořel. Byla rozsvícená jen malá lampa, ktará vrhala podivné stíny.
Sedla jsem si na židli a otřásla se zimou.
"Promiňte, nemůžu topit, je to kostel a já tu mám nebožtíka, jestli chápete." omlouval se Andreas. "Balzamovaného...zítra má pohřeb. Nevím, proč je tu už dnes." usmál se. Položil přede mne šálek horkého čaje.
"Snad vás alespoň tohle zahřeje."
"Díky." řekla jsem. Přemohl mě zvláštní pocit. Jsem v kostele s údajným šílencem a nějakou mrtvolou! Přesto jsem na sobě nedala nic znát a zeptala se:
"Kdo zemřel?"
"Nikdo důležitý." odvětil Andreas. "Ale zajímalo by mě, proč jste přišla. Mám spoustu práce."
"No, chtěla jsem se vyptat na Angellu. Jestli vám opravdu nic neřekla, jestli si vážně na nic nevzpomenete...mám o ni velký strach!"
"Já už vám o ní něco říkal! Nevím, co s ní je. Nic mi neřekla. Jen to, že miluje toho itala a že jí mám dát pokoj." pak ztišil hlas a dodal: "Jenže moje láska k ní byla a je příliš silná. Její krása mě udivuje..."
"Takže nevíte, kde je?"
"Nevím. Ale kdo by mohl?"
"Jak to myslíte?"
"Nijak. Zapomeňte na to. Někde bude, ale nevím, kde..."
"Bojím se o ni! Vy ne? Vždyť ji tak milujete!"
"Nemám o ni strach. Ona se nemusí ničeho bát, nic se jí nestane..."
"Jak to víte?"
"Prostě to vím! Už se nemusí ničeho bát. Už nikdy nemusí mít z ničeho strach! Já už nechci, aby se bála..."
Nerozuměla jsem mu, zdálo se mi, že ani nemluví ke mně. Ale pak se na mně podíval - jeho oči jako by se do mně zabodly a chtěly mě zničit. Cítila jsem jeho pohled. Byl tak ostrý, chladný a naháněl mi strach...netrval však dlouho. Andreas se po chvíli odvrátil a řekl:
"Miluji Angellu. Chci být s ní. Nic jiného už nechci! A budu s ní! Brzo..."
"Ona vás ale přece odmítla."
"Nevadí. Tohle už není žádná překážka."
Chvíli mlčel, ale pak zase promluvil.
"Víte, připadá mi všechno kolem nějak ponuré, ale zároveň je to nejšťastnější doba, co mě za poslední rok potkala. Asi to nechápete, já vám to nedokážu vysvětlit, ale i to štěstí je temné."
Opravdu jsem ho nechápala. Ani jsem se nesnažila, byl to podivín.
"Opravdu nechápu, promiňte."
Andreas mávl rukou.
"To ani nemůžete. Ale musíte mě omluvit, opravdu mám práci."
Dál už jsem tedy nezdržovala a rozloučila se.
Doma jsem pak v posteli přemýšlela, co se mohlo Angelle přihodit. S tím jsem usla a probudila se až druhý den v poledne.
8. září:
Čtyři dny byl až tísnivý klid, aby tahle no c mohla být snad zvláštní. Nezapomenu na ni, stejně jako na ostatní noci a dny, které následovaly. Nezapomenu až do konce života!!!
Spala jsem klidně, okno jsem měla otevřené, bylo velice příjemně. Měla to být jedna z mála krásných nocí. Ale nebyla...
Někdy po půlnoci jsem se najednou probudila a připadala si nějak malátná. Chtěla jsem spát, ale něco mě nutilo probudit se. Jemný vánek nadzvedával záclony a hladil mi kůži. Seděla jsem na posteli a vnímala ho jako nikdy předtím. Přinášel sebou lehkou vůni noci...připadala jsem si jako omámená svitem měsíce a tou podivnou atmosférou.
Seděla jsem asi pět minut, než jsem si všimla, že u okna mezi záclonami něco je...něco...Angella! Jenže byla nějak jiná - jakoby stvořena ze světélkující mlhy. Její přízrak seděl na okně a díval se ven. Já se nedokázala pohnout. Pozorovala jsem tu nádhernou, éterickou bytost, jak se ztrácí a znovu objevuje pod vlajícími záclonami. Její mlžné šaty splývající s měsíčním světlem...její nehmotné tělo, připomínající jemnou mlhu...jejího ducha! Bylo to až neuvěřitelné, jako pouhý sen, ze kterého jsem se měla probudit. Ale ne. Sen to nebyl. Sledovala jsem, jak Angella vstala a téměř proplula pokojem, na jehož konci se rozplynula a vše zmizelo. Vánek ustal a místnost ovládla temnota. I měsíc zastřely mraky, které vrhly ponuré stíny. A já se probudila z malátnosti.
Seděla jsem na posteli a myslela si, že se mi to opravdu jen zdálo. Jenže to bylo tak skutečné! A bylo mi jasné, že se Angelle něco stalo...byl to přece její duch! Na to mě přemohl spánek a já se vrátila ke klidnému snění...
Ráno jsem se třásla po celém těle a ani jsem neměla chuť na jídlo. Seděla jsem dole před vypnutou televizí a hltala kávu. Asi jsem měla i horečku...
Takhle mě viděla Anja. Sedla si ke mně s lahví Vodky, pohodila svými dlouhými vlasy zlatě kaštanové barvy, a zeptala se:
"Co je ti?" táhlo z ní, a to bylo teprve ráno.
"N...nic..." vykoktala jsem. "Ne...není mi dobře."
"Tak tu máš!" strčila přede mně láhev. "Tohle ti spraví chuť."
"Ne, díky."
"Ale...nestyď se a dej si! Jen jednoho loka, ne?"
"Ne, vážně nechci."
Anja se tedy napila sama.
"Tvůj problém." dodala. "Měla bych už přestat chlastat. Zničím si játra. Teda jestli už není pozdě!" uchechtla se a napila se znovu. "Já už to tu za chvíli neuhlídám...víš, zastupuju to prase Warda! Je to prase zprasený...hovado!"
Následoval další dlouhý lok a říhnutí.
"Pardon."
Anjina společnost se mi v tuhle chvíli vůbec nezamlouvala. Hlavou mi běželo spoustu jiných věcí. Ale nezdálo se, že se má k odchodu.
"Ward...ten sviňák!" řekla. "Zkurvysyn! Víš, co mi udělal? Když jsem nutně potřebovala bydlení, ale neměla jsem prachy, nabídl mi ho...pokud se s ním vychrápu! Ale chrápat s hnusným, plešatým buřtem se mi nechtělo a odmítla jsem. Znásilnil mě...úchyl!" znovu se napila a pokračovala. "A teď tu bydlím jen proto, že nemám kam jít! A musím mu dělat zástupce! Zadarmo! A ten zmrd si tu navíc chodí píchat, kdy se mu zachce! Kvůli němu si dojebávám játra! On za to může!"
Nikdy jsem nepomyslela na to, proč Anja tolik pije a dokonce jsem nevěděla, že je zástupkyní domovníka a majitele. Teď už bylo všechno jasné. Problém byl v tom, že mě to v tuhle chvíli opravdu moc nezajímalo...
"Je mi to líto, Anjo, ale mě vážně není dobře..."
"Tak se napij, na!" zase mi podávala láhev.
"Ne!" odstrčila jsem ji a chtěla vstát, ale stáhla mě zpátky.
"Počkej! Kam jdeš?!"
V tom vešla dovnitř Erica s Mattem. Asi byli někde na procházce, ale netvářili se příliš šťastně. Pozdravili mě a Erica zneklidněla.
"Jsi v pořádku, Kim? Jsi úplně bledá! Vypadáš, jako bys právě umřela!"
Anja najednou vstala, rychle se rozloučila a pomalu se odloudala nahoru po schodech...možná si na něco vzpoměla. Díkybohu! Mohla jsem Erice a Mattovi říct, co se stalo.
Když jsem skončila své vyprávění, významně se na sebe podívali a tvářili se starostlivě.
"Nemáš horečku?" zeptala se Erica.
"Asi už jo." odpověděla jsem. "To, co jsem viděla, bylo příliš skutečné, než aby to byl sen!"
"My ti věříme, Kimberley." řekl Matt. Neznělo to ale příliš přesvědčivě. Tak zvláštně se na sebe dívali, jakoby si mysleli bůhvíco...
"Ne, nevěříte." vzdychla jsem. "Myslíte si, že jsem se zbláznila...jako Audrey."
"To si nemyslíme." ujišťovala mě Erica. "Já si osobně myslím, že se toho stalo až moc, ty si navíc onemocněla a teď máš zlé sny."
"Jasně." nechala jsem ji přitom. Věděla jsem, že to není pravda, ale hádat jsem se s ní nehodlala.
Pak už se dlouho nezdrželi a já zůstala zase sama...
9. září:
Ani tahle noc nebyla klidná. Nemohla jsem spát, takže jsem seděla dole a z okna pozorovala kostel. Dnes tam bylo temno, nesvítilo se. I přesto jsem jasně viděla obrysy hrobů a...chvíli i zákmit něčeho bílého. Lekla jsem se a rozbušilo se mi srdce. Od okna jsem se však nehla. A přízrak se znovu objevil!
Éterická bytost se s neuvěřitelnou lehkostí procházela okolo pomníků a pokud jsem dobře viděla, dokonce se jich i dotýkala. Ale její mlžná dlaň vždy prošla skrz. Sama jsem nevěděla, jestli mám mít strach, nebo obdivovat krásu toho přízraku. Ale měla jsem zvláštní pocit...chtěla jsem jít za Angellou, ale zároveň mě něco odrazovalo. Něco, co jsem nedokázala popsat...
Náhle její duch prošel hřbitovní bránou a zmizel. Neměla jsem anio čas si ji pořádně prohlédnout. Myslela jsem si, že možná blouzním, ale bylo mi to jedno. Opět mě napadalo spoustu otázek.
Ani nevím, co mě to napadlo, ale vyběhla jsem bosá v noční košili ven a běžěla jsem na hřbitov. Brána byla zamčená, takže jsem ji musela přelézt a přitom jsem si poranila lýtko. V ten moment to však pro mně nebylo důležité.
Proběhla jsem kolem hrobů a hledala Angellinin přízrak.
"Angello!" volala jsem. "Angello! Vrať se!"
Nebyla tam. Kolem foukal jen chladný vítr a někde v dálce štěkal pes. Jinak vládlo ticho a tma.
"Angello!"
"Co tady děláte?!"
Hrozně jsem se vyděsila - za mnou se ozval Andreasův tajemný hlas. Otočila jsem se - stál tam s lopatou v ruce a probodával mě pohledem.
"Já..." začala jsem. "...víte...viděl jste to?"
"Co jsem měl vidět?! Vás v pyžamu, jak pobíháte mezi hroby a řvete na celé kolo?!"
"Ne, to ne...myslela jsem...Angellu."
"Cože?!" Andreas zarazil lopatu do země a odplivl si. "Angellu asi těžko. Viděl jsem jen Vás! Mimochodem - jak jste se sem dostala? Je zamčeno."
"No..."
"No? Lezla jste přes bránu, že? To byste ale neměla..." jeho tón zněl výhružně.
"Já...viděla jsem tady...Angellu."
"Jak jste ji tady mohla, doprdele, vidět?! Proč mě s ní pořád otravujete?! Já mám práci! Musím vykopat hrob, protože tady bude pohřeb a já nemám čas to udělat později. A vy ještě zdržujete!"
"Omlouvám se."
To už Andreas odemykal bránu a vyhazoval mě ven.
"Už se sem nevracejte!"
Zase zamkl a odešel pracovat. Já se vydala domů. Připadala jsem si jako cvok.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář