Hrobař...5
2. 4. 2007
Hrobař - část 5
Ach bože! Dnešní noc pro mně byla opravdovou noční můrou! Tahle noc byla osudová, tahle noc všechno odhalila! Angella se zase objevila v mém pokoji. Její mlhavá průzračnost mě opět uchvátila a kupodivu jsem ani neměla strach. Z ničeho. Stála v nohách mé postele, ale dívala se ke dveřím. Jen stála a dívala se.
Vstala jsem a pokusila se k ní přiblížit. Najednou se ale pohla a proplula zavřenými dveřmi, jako by nebyly žádnou překážkou. Rozhodla jsem se ji následovat. Vyšla jsem za ní na chodbu a potichu jí kráčela v patách.
Prošla dveřmi Audreyininého bytu a já zjistila, že ho nikdo nezamkl a že můžu dovnitř. Tam ale Angellinin přízrak zmizel. Ještě chvíli jsem stála uprostřed pokoje a rozhlížela se, jestli ji někde nespatřím, ale marně. Obklopovala mě jen černá tma.
Rozsvítila jsem malou lampičku na stole u zdi.
"Angello?" zavolala jsem, ale jen šeptem, abych nevyrušila sousedy. Angella se už neobjevila. Pak jsem si něčeho všimla. Něčeho, co pro mě bylo osudovým...vedle lampy ležel velký, popsaný list papíru. Sebrala jsem ho a začala číst:
"3. září 2004
Asi se zblázním! Vlastně už jsem šílená a tohle je poslední, na co se ještě zmůžu - musím napsat, co se stalo, protože mluvit o tom nezvládnu. Nejsem schopna slova. Připadám si jako ve zlém snu...
Angella odešla za hrobařem, ale já věděla, co che hrobař udělat. Věděla jsem, že nic dobrého, protože jsem cítila jeho myšlenky celým svým tělem! V tu noc, kdy Angella odcházela, jsem se ještě před ní vloupala do kostela, abych věděla, co se bude dít. Angella tam dorazila chvíli po mně. Seděla jsem zavřená v komoře, která byla určená pro skladování košťat a podobných věcí na údržbu kostela a pozorovala hrobaře velkou klíčovou dírkou. Vybrala jsem si vhodnou pozici, protože jsem měla skvělý výhled na malý, útulný pokojík, do kterého zavedl Angellu a ve kterém také nějakou dobu zůstali.
Angella Andreasovi vysvětlovala, proč ho nemůže mít ráda, ale nezdálo se mi, že on to bere nějak na vědomí...
"Mám pro tebe dárek, Angello." řekl. Tvářil se při tom velice podivně.
"Já od tebe žádné dárky nepříjmu, Andreasi!" řekla Angella.
"Tohle musíš příjmout. Nechal jsem to totiž udělat jen pro tebe!"
Otevřel starou skříň v rohu a vytáhl z ní dlouhé, černé šaty, místy prošité krajkou a sametem. Byly opravdu nádherné, ale nějak...ponuré. Angella se netvářila vůbec šťastně.
"Jsou krásné, Andreasi, ale nemůžu je příjmout. Opravdu, nezlob se."
"Můžeš, obleč si je!" podal Angelle šaty, ale nechtěla si je vzít. Najednou se v Andreasových očích objevila zvláštní tajemnost a možná i výhružka. Strčil Angelle šaty do rukou a řekl:
"Musíš si je obléknout! Byly drahé a ty si drahé věci zasloužíš!"
Angella si je s nechutí vzala a šla se do vedlejší místnosti převléknout. Když se vrátila, nevěřila jsem vlastním očím. Hrozně jí to slušelo! Vypadala úplně jinak! I Andreas na ni mohl oči nechat.
"Jsi nádrehná! Moc ti to sluší!" řekl.
Angella byla už nervózní a otočila se, aby si šaty znovu převlékla, ale Andreas ji zadržel.
"Nech si je! Pojď se mnou, chci ti ukázat ještě něco." Nalil sobě i Angelle sklenku červeného vína, něco míchal a pak jí jednu z nich podal. Vzala si ji. Někam ji vedl. Opustila jsem své místo a nenápadně je sledovala. Vešli do nějakého velkého sálu, na který jsem viděla skrz pootevřené dveře.
Byl opravdu obrovský. Po levé straně měl spoustu lomených oken, všechny však zastřené černou záclonou. Osvětlený byl velkým křišťálovým lustrem a svícny v rozích na starožitných stolcích. Na pravé straně visel obraz noční krajiny a pod ním stál další malý stolek. Na něm ležely květiny. Rudé růže...
Jedna věc mě však vyděsila ze všeho nejvíc - uprostřed sálu stála na vyvýšeném katafalku se třemi schody černá, nádherně zdobená rakev. Byla otevřená, víko stálo opřené u zdi v rohu a já viděla, že příkrov je vyroben ze sněhobílého saténu. Začala jsem mít neblahé tušení.
Kousek od rakve bylo ještě něco - nějaká velká, starožitná židle zakrytá černou látkou, nebo něco takového. Angella byla viditelně vyděšená a nechtěla jít za Andreasem, který už stál u rakve.
"To je všechno hezké, ale já už radši půjdu."
Otočila se, ale Andréas ji doběhl a chytil ji za ruku.
"Ne, teď už ne, Angello. Pojď se mnou, neboj se..."
Vedl ji i přes zjevný odpor k židli a pokynul ji, aby si sedla. Když to udělala, podal jí kytici růží a usmál se.
"Vidíš, Angello? Zůstaň sedět. Teď mě poslouchej, musím ti něco vysvětlit..."
Přešel k rakvi a dotýkal se jejich okrajů.
"Tohle je taky pro tebe."
Angella se sehla a položila sklenici vína na zem. Nervózně si hrála s kyticí.
"Andreasi, já..."
"Pssst! Poslouchej mě! Chtěl jsem tě mít! Miluji tě, Angello. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil, už nechci nikoho jiného! Ale ty to nechápeš! Nemůžu bez tebe žít, krásko! A nesnesu, aby tě měl někdo jiný. Když tě nemůžu mít jako živý, budu tě mít po smrti. Budeš se mnou, protože za touhle hranicí už ten tvůj ital nebude. Budeme daleko ode všech, jen mi dva..."
"Andreasi!" Angelle se třásl hlas. "Já už musím. Nemám čas na vtipy. Nech mě jít!"
"To nejde. A ani se nesnaž utíkat! Kostel jsem zamkl, ven se nedostaneš a ani se o to nepokoušej. Nechci tě jen hnusně a chladně zavraždit. Smrt musí být krásná, Angello! Neměj strach..."
"Ale Andreasi..." Angelle tekly po tvářích slzy. Jasně se leskly ve světle svíček. Byla vyděšená...a já taky. Nebyla jsem schopná ničeho!
"Andreasi, co je to za hlouposti? Proč to děláš? Co to znamená?"
"Neměj strach, krásko. Umírání přece není nic hrozného. Příjdu za tebou. Nebudeš sama." Mluvil tak děsivě klidným, konejšivým tónem, až mi běhal mráz po zádech. Jako by to, co říkal, bylo opravdu normální!
Angella vzlykla a upustila kytici.
"To je ale hloupý vtip!" vyhrkla. "Chceš mě vyděsit?! Mám to za to, že jsem tě odmítla?!"
"Není to vtip, Angello. Ale máš v něčem pravdu. Je to za tvé odmítnutí. Nic špatného jsem ti neudělal a ty ses ke mně přesto nechovala moc hezky. Ale já tě stejně miluju! Neublížím ti! Jen tě odvedu za hranice tohoto světa. Budu tam s tebou!"
"Ty mě nemiluješ, Andreasi! Jsi mnou doslova posedlý!" vzlykala Angella. "Já chci zůstat tady! Nikam s tebou nechci!!!"
"Tohle neříkej! A napij se vína! Uklidní tě."
Angella jen pohlédla na sklenici, kterou držela v ruce a pak si zakryla tvář.
"Nech mě být!"
Andreas jí ruku z tváře opět stáhl a soucitně na Angellu pohlédl.
"Už se neboj, krásko. Nechci, abys měla strach! Na...napij se!" zvedl jí ruku k ústům. Angella se proti své vůli zhluboka napila. Andreas jí pak sklenici vzal a podíval se jí do očí.
"Už nemůžeš zpátky. Měla bys už jít se mnou, teď nemáš moc času."
Z toho jsem pochopila, že víno bylo zřejmě otrávené...přece něco míchal! A jed zabíral docela rychle. Po chvíli vzal Andreas Angellu za ruku, pomohl jí vstát a pomalu ji vedl k rakvi. Vyvedl ji po schůdkách, kde zůstali stát. Angella začínala být malátná a mhouřila oči.
"Tak, Angello. Neměj strach. Brzy příjdu za tebou. Počkěj na mně..."
Vzal ji do náruče a opatrně ji položil do rakve. Už se ani nebránila.
Já jen stála a zírala. Strnula jsem strachem.
Andreas si došel pro květiny a hodil je Angelle do rakve. Pak sebral ze stolku pod obrazem ještě jenu věc - byla to malá Bible. Otevřel ji a začal předčítat modlitbu za mrtvé.
Děsilo mě to. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli ještě Angella žije. Ten hrobař byl odporná zrůda! Zhnusil se mi!
Když dočetl, Angella už pravděpodobně nežila, protože zvedl její tělo a políbil ji, aniž by se pohnula. Smrt jí na kráse neubrala.
"Ani nevíš, jak jsi krásná!" pronesl a pohladil ji po vlasech. Pak ji znovu uložil, ale pořád nad ní stál a hladil ji po tvářích.
"Angello! Proč to tak muselo dopadnout?"
Nikdo mu neodpověděl.
"Brzo budu u tebe. Musím ještě vykopat hrob, abychom měli kde spát, víš, miláčku? Protože jednou nás najdou a nesmí nás rozdělit...miluji tě, krásko!"
Utřel si slzy ze svých tváří a scházel ze schodů, od rakve pryč.
Já utíkala. Vylezla jsem sklepním oknem a běžela rovnou sem. Napsala jsem tohle. Připadám si, že se zblázním. Angella mě měla poslechnout a neměla nikam chodit! Bože, jak to teď dopadne?!"
Dočetla jsem a podlomila se mi kolena. Jak to mohl udělat?! A zapíral mi! A já byla u něj! Řekl, že má v domě mrtvolu! Byla to Angella! Andreas byl zrůda!!!
Seděla jsem na zemi, papír mi vypadl z ruky a přemýšlela jsem. Policii by bylo asi zbytečné volat...kdyby aspoň přijeli! Ale kdo by jezdil do takového blázince?! Napadlo mě jediné - vběhla jsem do svého bytu, popadla velký nůž a vyběhla ven...
S odhodláním jsem běžela na hřbitov. Stejně jako Audrey jsem do kostela prolezla sklepním oknem, které bylo otevřené. Ocitla jsem se v temné, sklepní místnosti, ve které se ozývalo opravdu nepříjemné pískáni krys...
Držela jsem nůž pevně v ruce a téměř poslepu jsem se prodírala různým harampádím ke dveřím...jedna z těch odporných oblud mi pželezla přes nohu a já měla co dělat, abych nevykřikla.
Nakonec se mi podařilo dostat se do úzké chodby, která vedla ke schodišti ven ze sklepa.
Chvíli jsem bloudila kostelem, snažila jsem se být co nejvíce poticchu a byla jsem čím dál víc nervóznější...pak jsem dorazila k velikým, dvoukřídlým dveřím. Chodba nalevo už nikam nevedla. Podívala jsem se klíčovou dírkou a...strnula jsem. Spatřila jsem tu černou rakev!
Na chvíli se mě zmocnila slabost, ale brzy přešla a já dveře otevřela. Nůž jsem držela před sebou. Byla jsem připravená tu zrůdu zabít!
V místnosti hořely jen svíce ve zlatých svícnech. Blížila jsem se pomalu k rakvi, třásla jsem se po celém těle...a pak jsem ji spatřila! Angellu! Vypadala jako živá! Květiny v jejím náručí už osychaly, ale ona jako by spala...život jí upírala snad jen její smrtelná bledost a nehybnost. Stejně jsem měla pocit, že se co nevidět pohne. Skoro jsem na to čekala...ruka s nožem mi klesla a já zírala němě do rakve.
"Angello..." zašeptala jsem. "Co ti to udělal?"
Na to mi někdo položil ruku na rameno a prudce mě obrátil. Vyděšeně jsem se ohnala. Byl to hrobař! Vyjekla jsem a pokusila se ho bodnout, ale vyrazil mi nůž z ruky a praštil mě do tváře, až jsem upadla.
"Co tu děláte?!" vykřikl.
Neodpověděla jsem. Snažila jsem se rychle odplazit k noži, ale Andreas byl rychlejší. Odkopl ho na konec místnosti a chytil mě za vlasy.
"Co tady děláte?!" zeptal se znova.
"Zabil jsi Angellu!" vzlykla jsem. "Proč?!"
"Držte hubu! Do nás vám nic není! Chci být s ní!"
Než jsem stačila něco říct, táhl mě po podlaze až do rohu sálu. Tam mě pustil, vytáhl z kapsy nějaké zbytky provazu a svázal mi ruce. Choval se velice hrubě a chladně. Potom mi zavázal pusu bílým kapesníkem a nechal mě tak sedět. Ještě se ke mně otočil a řekl:
"Měl bych tě zabít, ale mohla by ses potom plést mezi mně a Angellu." usmál se a pokračoval. "Hrob už máme, kdyby se někdo ptal. Aspoň jim to řekneš, až se odsud dostaneš...Kimberley!"
Nemohla jsem nic dělat. Sledovala jsem, jak došel ke stolku pod obrazem. Byla na něm položena sklenice vína. Sebral ji a vypil až do dna.
"Sbohem, Kim!" pronesl. "Vyřiď italovi, že Angella je se mnou!"
Pak si lehl k Angelle do rakve a objal ji. Nakonec ji políbil a nastalo ticho.
Dlouho jsem seděla a pokoušela se dostat z provazů. Přece jen se to povedlo, sundala jsem si kapesník z úst a utíkala pryč. Stačila jsem si všimnout, že i hrobař je po už smrti...leželi tam s Angellou v těsném objetí a mně naskakovala husí kůže.
Utíkala jsem domů, kde na mně čekali Erica s Mattem. Už ani nevím, co říkali, na co se mně ptali a co se vlastně dělo. Vím jen, že jsem začala ječet a chtěla jsem jim, vysvětlit, co se stalo...ale k sobě jsem přišla až tady, v léčebně...
Svůj příběh jsem dopsala. Nikdo mi ho nevěří. Jsem na pokoji s Audrey, ale ani jí nikdo nevěři. Myslí si, že jsme si vymyslely nějakou báchorku a teď ji vyprávíme na potkání. Není to pravda! Mýlí se!
Po nocích, když se dívám do zrcadla na svou bledou a strhanou tvář, vidím za sebou Angellu. Její duch se prochází po chodbách...Audrey ji taky vidí. Ale má z ní strach. Já ne. Její přízračná mlhavost mě nepřestala fascinovat. Jak to bude dál? Nevím. Nikdo neví. Nikdo nevěří. Všichni jsou slepí...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář