Hrobař....2.
2. 4. 2007
Hrobař - část 2
Za čtyři dny se nic zvláštního nestalo. S Angellou a Ericou jsme chodily
po obchodech a dělaly si zásoby. Já jsem sehnala skvělou džínovou sukni! A
taky jsem se za tu dobu seznámila s další sousedkou - Anjou Lokinnen.
Ležela opilá na pohovce a moc jsme si toho neřekly. Ale jinak nic
zvláštního.
Dnes jsem vstala nějak pozdě. Možná to bude tím, že venku je nějak šero
a schyluje se k bouři. Nemám ráda bouře. Jako malá jsem z nich dokonce
měla strach a schovávala se pod postel, nebo utíkala spávat k rodičům.
Dnes už je to trošku jinak, ale nemám z nich dobrý pocit. Jedno bylo pro
dnešek jasné - foťák si odpočine!
Uvařila jsem si čaj a namířila si to do společenské místnosti. Když jsem
šla po schodech, ozval se první hrom a moje nálada klesla. Dole mě čekalo
malé překvapení - na pohovce seděl muž, kterého jsem ještě nikdy předtím
neviděla. Byl celý v černém a dlouhé černé vlasy mu zakrývaly obličej.
Když jsem udělala pár kroků blíž, zvedl hlavu a pohlédl na mě tak
pronikavě, až jsem se málem polila horkým čajem. Měl tak jasné, průhledně
modré oči a doslova hypnotický pohled, až mě to fascinovalo. Byl moc pěkný
a přitažlivý...ale pozoroval mě nějak chladně a s nezájmem.
"Dobrý den." pozdravila jsem. "Potřebujete něco?"
"Ano. Chci mluvit se slečnou Angellou Montanni." odpověděl tajemně.
"Ona...ona ale včera říkala, že dnes jede do města, že tam má nějaké
vyřizování. Vrátí se asi až k večeru..."
"To je škoda..." povzdychl si.
"Ale vypadá to na bouři, tak se možná vrátí dřív. Můžete tu počkat..." Ani
nevím, proč jsem to řekla. Muž se pousmál a pohlédl na nástěnné hodiny.
"Nevím, jestli to má cenu."
"Tak to zkuste...třeba příjde...dáte si něco?"
"Ne, děkuji. Mimochodem - já jsem Andreas Gardner." Podal mi ruku.
"Kimberley Clarksonová." Jeho stisk byl pevný. Velmi brzy jsem si
uvědomila, že mě nějak přitahuje. Ale taky jsem si uvědomila, kdo to je.
Hrobař. Miluje Angellu.
"Angella mi o vás vyprávěla..."
"Vážně? Raději nechci vědět, co říkala..."
"Vím, že ji máte rád."
"Slečno," přerušil mě. "něco vám řeknu. Znám vás sice tři minuty, ale můžu
vám říct, že Angella je pro mě ta nejdokonalejší žena na světě. A za nic ji
nenechám někomu jinému!"
"Ale ona má přítele!"
"V Benátkách, to vím! To je daleko. On není vůbec důležitý."
"Ale ona...ho miluje! Řekla mi to! A chystá se ho někdy
navštívit...brzy..."
"Pochopte, slečno...miluji ji jako nikoho jiného na světě! Když jsem ji
poprvé viděl, už jsem nemyslel na nikoho jiného!"
Zdál se být trošku podrážděný, takže jsem se rozhodla raději změnit
téma.
"Jak dlouho tady žijete?"
"Pět let. Od toho, co zemřel můj otec. Všechno jsem po něm zdědil. Ale vy
jste tady nová, jak vidím..."
"To je pravda." přiznala jsem. "Ještě tu nejsem ani týden."
"Hmmm...takže Angellu neznáte moc dlouho."
"Máte pravdu. Neznám. Ale je fajn."
"Já vím. Nejdokonalejší bytost! Je tak...jemná, ženská, krásná...ale
přitom tak temperamentní! Slyšela jste ji už někdy zpívat?"
"Ne."
"Neexistuje krásnější hlas! Zpívá tak čistě, s citem...ach bože, je tak
dokonalá! Co jste to říkala? Že chce svého přítele navštívit?"
"Ano. Má ho moc ráda."
Nechtěla jsem Andreasovi ubližovat, ale chtěla jsem mu říkat pravdu.
Musela jsem.Začínala jsem mít pocit, že je Angellou posedlý. Poznávala
jsem to pomalu z jeho slov, tónu, jakým je pronesl, podle jeho výrazu...a
bylo na něm něco zvláštního.
"Má ho moc ráda..." zopakoval. "Ale on žije v Itálii, ona v Anglii! Co jí
takový vztah dává?!"
"Nevím, ale láska musí být silná, aby tohle překonala. Kromě toho se chce
její přítel asi do Anglie přestěhovat."
Andreas zvážněl.
"Kdy?"
"Tuším, že brzo."
"O tom nevím. Ale on ji nemůže milovat tak jako já! Musím s ní mluvit!"
"Andreasi, poslouchejte...ona vás přece odmítla. Není to jediná žena na
světě!"
"Pro mě je jediná!" vyhrkl. "Chci jen ji! Nikdy bych jí neublížil..." Při
posledních slovech jsem v jeho tváři spatřila podivný výraz. Nadechl se,
jako by chtěl ještě něco říct, ale jen se nervózně rozhlédl kolem a mlčel.
Chvíli jsem ho pozorovala. Venku mezitím začalo hustě pršet, blýskalo se a
ozývaly se hromy. Andreas sklonil hlavu a vlasy mu spadaly do obličeje. Nad
něčím se zamyslel...
V tom se rozrazily vchodové dveře a dovnitř se vřítila na kost promočená
Angella. Andrease se ani nevšimla, její pohled padnul okamžitě na mně a
rozzářil se.
"Ach, Kimberley! Neuvěříš, co se stalo!...Dnes mi přišel dopis od Mauriho!
Žádá mě o ruku!!! Psal, že by mi to raději řekl osobně, ale že už nedokáže
čekat. Jsem šťastná, Kim! Šťastná!!!"
Všechno na mě vysypala tak rychle, že jsem ani nestačila zareagovat.
Hned se ale zklidnila, když si všimla Andrease a úsměv ji přešel.
Zrozpačitěla.
"Ehm...ahoj, Andreasi."
"Ahoj, Angello." Andreas se moc nadšeně netvářil. Vstal, rozloučil se se
mnou a odešel. Asi ztratil zájem teď s Angellou mluvit.
Angella na mě tázavě pohlédla.
"Co tady dělal?"
"Sháněl tě. Chtěl s tebou mluvit."
"Ach bože, on si nedá pokoj!"
"No připadalo mi, že je tebou přímo posedlý...a tohle byla rána pod pás!"
"Nevšimla jsem si ho. Ale možná už mi dá pokoj, šílenec!ů
"No já nevím..." řekla jsem. "Možná se bude snažit ještě víc."
"Ještě to by scházelo!" Angella se vydala pomalu ke schodišti do druhého
patra a ještě na mě zavolala:
"Musím se převlíknout a osušit. Pak příjdu!"
Přišla za půl hodiny.
"Víš, Kim...ten hrobař je blázen. Prostě cvok, asi to nemá v hlavě v
pořádku. Odmítla jsem ho asi stokrát! Pořád mi posílal květiny, někam mě
zval a choval se ke mně, jako bych byla snad bohyně! Už dávno mě to začalo
štvát. Je vtíravý a odmítnutí nechápe. A navíc...i když se ke mě nechoval
nikdy zle, mám z něj divný pocit. Možná i trochu strach..."
"Je na něm něco zvláštního, ale je docela...přitažlivý."
"Snad ses do něj nezamilovala!"
"To ne! Ale je pěkný!"
"Neříkám, že není, Kim. Ale prostě o něj nemám zájem!"
"Fajn, já to chápu,"
"To jsem ráda!"
Pak mi Angella vyprávěla o jejím zasnoubení a o plánech do budoucna.
Znaly jsme se teprve pár dnů a ona se mnou dokázala mluvit, jako bysme se
znaly už spoustu let. To bylo fajn. Stejně tak Erica nebo Matt. Jakmile
jsme se dali do řeči, připadalo mi, že se známe už celé věky. A tak to
snad mělo být...
1. srpen:
V noci mě probudil nějaký rámus dole ve společenské místnosti. Myslela
jsem, že je to Anja a že je zase opilá, takže jsem vstala a šla se dolů
podívat.
U okna jsem spatřila postavu. Anji ale nepatřila, protože ta byla mnohem
vyšší a měla dlouhé vlasy, ale tahle měla vlasy krátké a byla
malá...Audrey!
Seběhla jsem za ní a zeptala se, proč nespí, ale neodpověděla mi.
Přistoupila jsem až těsně k ní. Mdle zírala někam ven, asi ke hřbitovu.
"Audrey, slyšíš?!"
Něco nesrozumitelně zamumlala. Musela být náměsíčná, protože mě vůbec
nevnímala a pořád mluvia nesmysly sama k sobě.
"Audrey, probuď se!"
Někde jsem slyšela, že náměsíční lidé se budit nemají, ale Audrey žádné
nebezpečí nehrozilo, takže jsem s ní jemně zatřásla. Neprobudila se.
Zatřásla jsem s ní o něco silněji. To na mně zůstala zírat jako na
přízrak.
"Jsi v úpořádku, Audrey?"
Pořád na mě jen šokovaně hleděla.
"Musíš se vrátit k sobě do bytu, Audrey. Je jedna ráno, nemůžeš tady
strašit!"
"Kim?"
"Ano, to jsem já...jsi O. K.?"
"Kim, dělěj něco! Nemůžeš to tak nechat! Jsi přece Angellinina kamarádka,
ne? Nikdy jí to nedovol!"
"O čem to mluvíš?" Audrey mlela nesmysly. Nechápala jsem ji a ona mi to
nehodlala ulehčit.
"Nesmíš jí to dovolit!"
"A co? O čem to mluvíš, Audrey?"
"Nedovol jí to, nikdy!"
"Nevím, o co jde...pojď nahoru."
Odvedla jsem ji až do postele. Nebránila se mi, ale cestou mi pořád
opakovala, že nesmím něco dovolit. Něco se jí zdálo a byla z toho asi
trošku mimo...
Já jsem pak měla potíže usnout, ale nakonec se to povedlo.
Ráno jsem o tom u snídaně vyprávěla Erice. Ta se nad tím ani
nepozastavila. Tvářila se, jako by to bylo úplně normální.
"Audrey je divná!" řekla jen. "U ní to není nic zvláštního."
"Ale ona pořád opakovala..."
"Je jedno, co opakovala! Je padlá na hlavu! Vůbec ji neposlouchej!"
Už mi bylo jasné, že tohle opravdu až tak klidné místo nebude...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář