majdinkaaa

-.-.-.-NeBe-.-.-.- Jestli je život spravedlivý, tak já jsem asi jen nějaký drobek, co mu překáží tu spravedlnost rozdávat.... jo je to tak, vyhýbá se mi všecko hezký. Poslední dobou jsem na dně. Kolikrát jsem se zasmála? Jen párkrát blbejm vtipům svejch "záchranářskejch" kámošů. Asi mi není moc pomoci, ale abych tady tak nežvatlala, tak vám popíšu, co se mi vlastně stalo... Jednou mi zčistajasna "ruplo v bedně" a začala sem se bezhlavě zamilovávat jak naivní husička do školních idolů. Jelikož šance u nich byla nulová, našel se další a pak další.... Takhle sem to střídala a oni se mi vždycky posmívali nebo mi nějak hnusně dávali najevo svůj nezájem... I když jsem byla dřív celkem sebevědomá, moje dušička tohle snášela čím dál tím hůř. Pak přišel zlom, kdy jsem si myslela, tak tohle není žádnej hezounek, nevyniká vzhledem, jen ho ale zná celá škola podle jména a věnuje se podivným kroužkům. Ze začátku to byla velká zamilovanost, která přerůstala postupným seznamováním ve velkou lásku, ale jen z mojí strany, což se na mym sebevědomí podepsalo úplně maximálně.... Stalo se hodně věcí, nadával mi, pak se omlouval, ignoroval mě, pak byl zase jako z medu,... ale pořád jsem si dávala jen takovou maličkou nadějičku.... Ne ale ona není, jako teď nejsem já. Chodím jen tak jako tělo bez duše a nikdo nemůže pochopit, proč se trápím kvůli jednomu blbýmu klukovi... snadno... Ale teď už to je v pohodě.... vyřídila jsem spoustu věcí, omluvila se všem, vysvětlila nejbližším svoje "nervocuky", napsala 16-ti stránkový dopis pro rodinu.... Krása, je to v nebi nádherný, nemám žádný starosti a jen si tak půl století počkám na NĚJ, až tu bude taky.... Poprvý v životě (jestli se to tak dá nazvat) s ním promluvím a dozvím se, co si o mně myslel, co chtěl tehdy, proč to všechno.... Teď je mi skvěle, ulevující pocit. Jen se tak koukám na všechny, co mi byli blízcí... Myslela jsem si, že už skoro nemám přátele, kteří mi jak se patří rozumí a chápou mě, rodině jsem se nikdy nesvěřovala a teď vidím ty zraněné dušičky... Všichni pláčou. Až teď jsem si uvědomila, že to byl jen podlý útěk... přitom mě mělo tolik lidí rádo.... A snad i on teď když vidím, jak ho zpráva ve školním hlášení sebrala, když sklopil hlavu do rukou. Nevím, co se odehrávalo dál... ale jen vím, že to bylo špatný rozhodnutí a lituju toho, ale teď už to nejde vrátit.... Strašně to bolí... Radši bych si dala pár facek, který bych v tuhle chvíli a v tomhle netěle ani necejtila...