Pod Křídly Netopira.....1.
2. 4. 2007
Pod křídly netopýra - část 1
Noc se nade mnou rozprostřela jako netopýří křídla. Na té černé obloze se netřpytila ani jediná hvězda, ale měsíc byl jasný a sledoval mě jako Boží oko. Sleduje všechno. Byl svědkem té hrozné události a spatří i to, co udělám tuto noc. Ve svých pětadvaceti letech mám pocit, jako by mi bylo nejméně padesát. Jsem uštvaná životem, zdrcena a unavená krutou realitou. Nedokážu to dál snášet. Lidé jsou zlí. Sedím na prosté lávce u jezera, v ruce držím listy papíru a píšu. Chci světu sdělit svůj příběh. Okolo mně se plazí hustá mlha a okolí je pusté a temné jako má duše. Krajina odráží mé pocity. Dnešní noc patří mě...mě a Andymu...
Existuje Bůh? Já tomu už dávno nevěřím. Kdyby tam někde byl, nemohl by dopustit to, co dopustil. Musel by na zkažené lidstvo seslat další potopu. A nemělo by cenu někoho zachraňovat, protože zlo si nosí lidé v sobě a znovu by propuklo. A svět by byl horší, než kdykoliv předtím...
Chodila jsem s Bryanem už pět let, ale poslední dva roky pro nás byly krušné. Pořád jsme se jenom hádali, někdy i kvůli maličkostem. Žili jsme v New Yorku, ve městě spěchu a stresu, proto se Bryan rozhodl, že se přestěhujeme do menšího města. Byla jsem pro, myslela jsem, že to našemu vztahu možná prospěje, doufala jsem v to. Bryan pocházel z bohaté rodiny a zdědil po otci obrovský majetek, takže si mohl dovolit koupit dům v odlehlé čtvrti poblíž pobřeží. Byla jsem nadšená. Nastěhovali jsme se do klidné ulice, měli jsme okolo sebe jen pár sousedů a okolí působilo uklidňujícím dojmem. Náš nejbližší soused byl starý pan Hannford, který měl dům hned vedle a z druhé strany stál ještě jeden dům - velký, ale neúhledně obrostlý břečťanem, jako by ho nikdo neobýval. Zrovna končilo léto a v tomhle chmurném čase vypadal dům velice smutně. A právě od této chvíle se začal odvíjet dramatický příběh, který skončil hůř, než mohl. Když píšu tyto řádky, nedokážu se ubránit pláči, když si na to vzpomenu. Nikdo, kdo nezažil skutečnou lásku, mě nepochopí. Vždyť vše skončilo teprve včera! A začalo před necelým rokem...psalo se 8. září 2005...
Ten den byl navzdory větru velice příjemný. Bryan odletěl do New Yorku, sotva jsme si zařídili dům. Nebývali jsme spolu už tak často, musel pracovat a domů jezdil na víkendy. Byl lékař, chirurg. Zůstávala jsem sama. Toho rána jsem pila čaj v zahradním altánku, když jsem uviděla za brankou pana Hannforda.
"Dobrý den!" zavolala jsem na něj. Usmál se a zůstal stát.
"Ach, dobrý den, slečno! Dnes je opravdu hezky, viďte?" Byl to opravdu milý, obtloustlý stařík. Aspoň tehdy jsem si to myslela.
"Ano, to je pravda. Nechcete se na chvíli zastavit?"
"Moc rád, slečno."
Chtěla jsem si s ním popovídat o zdejších lidech a podobných věcech, a tak jsme brzy seděli v altánku dva, popíjeli jsme čaj a jedli sušenky.
"Jak se vůbec jmenujete, slečno?"
"Amanda Gloren." odpověděla jsem.
"Vypadáte jako anděl, víte to?" Tohle jsem slyšela už mnohokrát. Měla jsem od přírody velmi světlé a dlouhé vlasy, které se mi kroutily do prstýnků, světlou kůži a velké, blankytně modré oči. Slova jako "anděl" nebo "panenka" jsem slýchávala často. Pořád mi někdo říkal něco o mé kráse, až mě to rozčilovalo. Změnila jsem téma.
"Jak vycházíte se sousedy, pane Hannforde?"
"Ale jo, jsou to většinou fajn lidi. Vy tady asi zatím nikoho neznáte, co?"
"Vás..."
Pan Hannford se zasmál.
"Ah, já jsem starý, nudný dědek, se mnou se moc nepobavíte...mimochodem, dnes ráno jsem potkal vašeho manžela. Milý chlapík..."
"Ano? Odjížděl už ve čtyři ráno. Vy jste ranní ptáče, jak vidím."
"Nemohl jsem spát, tak jsem dělal na zahradě. Hodili jsme spolu trochu řeč."
"Opravdu? A co říkal?"
"Nic moc důležitýho. Jen, že mám na vás dát pozor..." zasmál se.
Taky jsem se usmála, ale neměla jsem z toho nejlepší pocit. Bryan byl hrozný žárlivec. Za chvíli mě bude jistě hlídat celá ulice, říkala jsem si.
"Pane Hannforde, kdo bydlí v tom zanedbaném domě?" zeptala jsem se a ukázala na onen dům zarostlý břečťanem. Pan Hannford mávl rukou.
"Ale, takový jeden podivín. Vůbec nevychází ven."
"A proč ne?"
"Má znetvořený obličej...aspoň se to tak říká." znovu se zasmál. "Ale já nevím, ještě jsem ho neviděl. Moc se o takový lidi nestarám. Žiju si svým vlastním životem."
"Rozumím. Takže je v tom domě sám a nevychází ven?"
"Asi jo."
"Přece musí někdy vycházet..."
"Já vám nevím, madam. Ale starej Bill tvrdil, že jeho žena ho jednou zahlédla vycházet z domu časně ráno. A od tý doby ho pozorujou, občas prý jde ven. Já vážně nevím. Jestli vás to zajímá, zeptejte se jich, bydlí hned naproti."
"Díky, to nebude třeba."
Chvíli jsme si ještě s panem Hannfordem povídali, ale pak mi řekl, že má ještě nějakou práci a odešel. Ten den se mi vryl do paměti jako začátek...ten úplný začátek.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář