Pod Křídly Netopira.....2.
2. 4. 2007
Pod křídly netopýra - část 2
Pár dní jsem si zvykala na nové prostředí a poznávala sousedy. Opravdu, ve většině případů byli milí, ale žena pana Amstronga (starého Billa, jak říkal pan Hannford) nebyla zrovna příjemná. Nic se jí nelíbilo, ani já, ačkoliv nevím proč. Ale mladý pár s malou holčičkou vedle Amstrongových byl skvělý! Rozuměla jsem si s tou ženou, Mary, působila sympaticky a mile. Ach, jak jsem se tehdy ve všech mýlila! Všichni byli ve skutečnosti zrádní a zlí. Udělala jsem obrovskou chybu, že jsem se přestěhovala. Měla jsem zůstat v New Yorku a nic by se nestalo! Teď toho velice lituji, ale je pozdě. Nic už se nedá vrátit...
Pak přišel chladný, podzimní den. Byla jsem zase sama. Stála jsem na zahradě, plna podivného smutku ze samoty a hleděla na dům obrostlý břečťanem. Kdo je ten tajemný neznámý? Co dělává? Musel se v tu dobu cítit podobně jako já, sám, prázdný, možná znuděný...a pak mě to napadlo. Půjdu za ním a zaklepu na dveře, možná mi otevře. Za pokus nic nedám.
Vyšla jsem tedy ze své zahrady a zamířila k jeho. Branka byla otevřená. Bez váhání jsem vklouzla dovnitř. Pak jsem se zastavila. Sama jsem se divila, co to dělám...
Na jeho zahradě rostly divoké růže, kterých jsem si předtím vůbec nevšimla. Vypadaly v tom neudržovaném zmatku nádherně, až mysticky. Moc se mi líbil ten pohled. Přičichla jsem si k nim - voněly. Zatoužila jsem si jednu utrhnout, jenže jsem nevěděla, jestli mohu. Váhala jsem. Ani jsem si nevšimla, že za mnou někdo stojí.
"Slečno? Líbí se vám ty růže?" ozval se mile znějící, mužský hlas. V ten moment jsem se nedokázala ani pohnout. Srdce se mi rozbušilo tak divoce, že jsem skoro až slyšela jeho zběsilý tlukot. Naprázdno jsem polkla.
"Ano, jsou nádherné." odpověděla jsem váhavě, aniž bych se ohlédla.
"Můžete si jich natrhat, kolik budete chtít." řekl hlas. Až teď jsem se dokázala ohlédnout. Spatřila jsem muže, ne o mnoho staršího, než já sama. Měl černé vlasy, padající do jasně šedých, uhrančivých očí, ostře řezané rysy a dokonalou postavu, avšak na kráse mu cosi ubíralo. V jinak pohledné tváři měl zvláštní jizvy, ne jako od poranění, mnohem horší. Ale určitě to nebyl důvod se schovávat...tedy alespoň pro mě ne. Usmála jsem se a pronesla:
"Vypadají krásně tady, patří sem. U mě na stole by zvadly. Proč ničit jejich krásu?"
Vypadal tak nějak udiveně, ale usmál se. Usmál se tak nádherně, až mě píchlo u srdce. Jako by mou mysl zastřel temný stín a od té doby už ji neopustil.
"Jak chcete." odvětil. "Nikdy jsem vás tady neviděl."
"Před měsícem jsem se přistěhovala. Taky jsem vás ještě neviděla."
"No, moc se neukazuju. Jistě víte proč..." podal mi ruku. "Andy."
"Amanda." podala jsem mu svou. Políbil ji. Bylo mi v tu chvíli na omdlení, ale ovládla jsem se. Trošku jsem se za svou slabost zastyděla.
"Takže...vy jste pořád zavřený v tom domě? Vypadá neútulně."
"Je útulný. Nerad chodím mezi lidi, vlastně nevycházím obvykle ani na zahradu, ale když jsem vás tady spatřil...nebyl jsem si jistý, jestli nevidím anděla."
Cítila jsem, jak se červenám. Vždyť mi to říkalo spoustu lidí, byla jsem zvyklá, ale tehdy jsem se stejně červenala.
"Nejsem anděl. Bohužel."
"Ale vypadáte tak, opravdu. Jste velice hezká žena. Ještě nikdy jsem nikoho takového neviděl."
"Děkuji."
"Nechcete jít dovnitř? Je zima."
Ani nevím proč, ale hned jsem pozvání přijala. Vůbec jsem ho neznala, ale cítila jsem se s ním dobře a bezpečně. Zavedl mě do jeho domu. Přesvědčila jsem se, že ve skutečnosti je útulnější, než ten můj. Posadili jsme se k hořícímu krbu a povídali si. Mluvili jsme o všem možném...
"A vy tedy ani nepracujete?" zeptala jsem se.
"Ne, nemusím. Mám naštěstí dost peněz...a vy?"
"Ne, nepracuji. O mně se stará přítel..."
Andy zvážněl.
"Máte přítele? Jak dlouho?"
"Pět let."
"Aha."
"A vy nemáte přítelkyni???"
"Já? Ne." ironicky se zasmál.
"Proč ne?"
"Tak se na mě podívejte...nejsem typ muže, který by se ženám líbil."
"S tím až tak nesouhlasím." pokusila jsem se o milý úsměv. "Nikdy jste nikoho neměl?"
"Kdysi. Je to už sedm let. Jmenovala se Natalli, ale později utekla s někým jiným. S někým hezčím..."
"Tak to je mi líto. Mohu se zeptat...od čeho máte ty jizvy?"
"Jako dítě jsem trpěl jistou kožní chorobou. Podařilo se mi ji vyléčit, ale jizvy zůstaly. Už s tím nic nenadělám."
"Mě to tak hrozné nepřipadá. Nevidím důvod, proč byste se tady měl zavírat..."
"Já ho ale vidím. Nemám rád ty drzé pohledy zvědavých lidí, je to nepříjemné. Nerad chodím do společnosti, jen když je to opravdu nutné. Lidé mívají hloupé narážky na můj vzhled, a přitom mě vůbec neznají."
"To je opravdu velmi hloupé." řekla jsem. "Ale proč se tady zavírat jen kvůli hlupákům? Pojďte ven!"
Andy však jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Ne. Nebudu vám dělat ostudu. A kromě toho - co by na to řekl asi váš přítel?"
"Nic, je v New Yorku. Pracuje. Ráda bych se s vámi šla projít."
"Ne, Amando. Nechte mě. Zkuste to pochopit."
Vzdala jsem to. Raději jsem změnila téma.
Povídali jsme si dlouho, rozuměli jsme si a já se cítila naprosto skvěle. Domluvili jsme se, že další den znovu příjdu, a tak jsem přišla. A pak znova a znova. Přišlo tykání a přátelství, které postupně sílilo. Andy byl úplně jiný, než Bryan. Vlastně jsem už tou dobou na Bryana ani příliš nemyslela. Jednou o víkendu se vrátil domů a já tam nebyla. Přišla jsem až o hodinu později...
"Kdes byla, miláčku?" zeptal se místo pozdravu. Přišlo mi lepší pravdu utajit, aby zbytečně nežárlil, a tak jsem řekla:
"Porozhlédnout se po obchodech. Jak ses měl?"
"Fajn. Týden nebyl moc náročný. Už jsem se na tebe těšil." objal mě.
"Já taky." řekla jsem, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli to myslím vážně. Tou dobou jsem čím dál častěji myslela na Andyho.
"A co jsi jinak dělala?" zeptal se Bryan, když mě pustil.
"Ale..." začala jsem. "Nic, co by stálo za řeč." Měla jsem pocit, že ho podvádím, ačkoliv to zatím nebyla pravda. Já a Andy jsme byli jen přátelé. Jenže mé city...měnily se, už tehdy jsem to cítila. Sžíralo mě to zevnitř, byla to radost mísící se se zoufalstvím a bolestí. Bylo to tak zmatené...
"Něco si přece musela dělat." nedal se odbýt.
"Šla jsem navštívit Mary, jinak nic."
"S Mary si dobře rozumíte?"
"Ano, je fajn."
Bryan zavrtěl hlavou.
"Co je to s tebou? Vypadáš nějak sklesle."
"Jsem jen unavená. To chození po obchodech dává zabrat." zasmála jsem se. Tehdy ještě Bryan chápavě kývl hlavou a dál se už nestaral.
Uběhl další týden bez Bryana. A já zase ten čas přečkávala u Andyho. Jedné noci jsme opět seděli u hořícího krbu a povídali si, když jsem dostala nápad. Byla už tma, takže jsem vyskočila a popadla Andyho za ruku.
"Andy...pojď ven! Nemůžeš tu být pořád zavřený! Pojď ven, vždyť už je tma a nikdo tam nebude, když ti to tak vadí!"
Netvářil se nijak nadšeně.
"Ne, já..nechci."
"Andy, no tak! Udělej to pro mně! A taky pro sebe!"
"Amando...prosím, zůstaneme tady, mě se nikam nechce."
"To víš, že chce! Vždyť je to hloupost, zůstávat pořád tady! Jdeme ven!" snažila jsem se ho dotáhnout ke dveřím, ale byl silnější a svalil mě na zem.
"Nikam!" usmál se. Držel mě na podlaze a nechtěl mě pustit. Smáli jsme se. A pak...pokusil se mě políbit. Jeho rty se však zastavily těsně před mými, jako by váhal. Já taky váhala. Rozum říkal NE, ale srdce ANO. Nakonec mě pustil a vstal.
"Dobře."
"Co?" podivila jsem se.
"No půjdu s tebou ven. Znám jedno místo, kde teď určitě nikdo nebude."
"Skvělý!" upřímně jsem se radovala. Hodila jsem na sebe kabát a šli jsme.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář