majdinkaaa

Pod křídly netopýra - část 3 Zastavili jsme se až u nádherného, měsícem osvíceného jezera. U toho jezera, kde teď sedím a v slzách píšu svůj příběh. Je tady opravdu překrásně, neznám romantičtější místo. Jen stromy, jezero a stará, dřevěná lávka. Tehdy tu nebyla ta děsivá mlha a svítily hvězdy. Tisíce malinkých hvězd. Měsíc, stejně jako teď, ozařoval naše tváře a dohlížel na nás. "Líbí se ti tady?" zeptal se Andy tiše, jako by nechtěl rušit to ticho, které tady panovalo. "Ano." zašeptala jsem. "Je to nejkrásnější místo, co znám." Naklonil se ke mně. Tentokrát už ze mě všechny obavy spadly. Bryan mi najednou vypadl z mysli. Naše rty se setkaly. Začali jsme se vášnivě líbat... Ta noc byla dlouhá, ale nejkrásnější ze všech, co jsem kdy prožila. Milovali jsme se a svědkem byl jen ten měsíc, a snad jen ten nám přál lásku, která tehdy tak náhla vzplála. Tehdy jsem si byla jistá, že Andyho miluji. Ani Bryana jsem nikdy tak nemilovala, jako jeho. Andy byl strašně milý a hodný. Opravdu jsem ho zajímala a miloval mě. Jenže naše láska neměla příliš dlouhého trvání. Věřím, že kdyby mezi nás nevkročila lidská špatnost, nikdy by neskončila a trvala by věčně. Byli jsme si souzeni. Vím, že to zní příliš romanticky, ale nikdo z vás nebyl u toho, nikdo neví, co jsme k sobě opravdu cítili. Nedá se to popsat...tedy, můžete opravdovou lásku popsat slovy? Já ne, nedokážu to. Uběhly měsíce a nikdo nás neodhalil. Až nastalo opět léto...to už jsme byli s Andym nerozdělitelní a s Bryanem jsem zůstávala jen proto, že jsem prostě neměla to srdce mu říct pravdu. Bylo mi ho možná i líto, možná jsem dělala chybu, že jsem ho tak obelhávala. Pracoval, abysme jednou mohli založit rodinu, a přitom nevěděl, že se to nikdy nestane. Teď se za to stydím, nebylo to ode mně hezké a možná si svůj osud zasloužím. Jednou opět přijel domů, ale o dva dny dřív, než jsem čekala. Samozřejmě jsem byla u Andyho a vrátila se až na druhý den ráno. Bryan mě čekal v kuchyni. "Kdes byla?" zeptal se místo pozdravu. Vypadal naštvaně. Nevěděla jsem, co mu odpovědět, takže jsem zase lhala. "Spala jsem u Mary..." "U Mary? Ale Mary odjela na dovolenou, včera jsem mluvil s Hannfordem." Tím mě dostal. Byla jsem v pasti. "Miláčku..." začala jsem. "Kdes byla doopravdy?" Mlčela jsem. "Amando..." "Bryane..." "Slyšel jsem, že se údajně stýkáš s tím chlapem odvedle. S nějakým Andym Rannerem." "Kdo ti to řekl?" "Je to pravda?" "Kdo to řekl, Bryane?" "Hannford, samozřejmě...a doufám, že se mýlil." "Nemýlil." přiznala jsem. Bryan zrudl vztekem a uhodil mě. Upadla jsem na podlahu. "Tak ty mi zahýbáš?!" "Promiň..." vzlykala jsem. "Ty kurvo! Já dřu, abysme se měli dobře a mohli jednou založit rodinu, a ty mi mezitím zahýbáš?! Proč? Nejsem ti dost dobrý?!" "Bryane, promiň. Myslím, že nám to poslední roky příliš neklape a..." "Ale já se snažím, Amando!" vykřikl. "Miluju tě a chci, abys byla šťastná!!! A ty? Ty..." nadechl se. Já mezitím vstala. Tvář mě bolela, ale snažila jsem se to nevnímat. "Je mi to moc líto." vzlykla jsem. "Jo...tobě je to líto! Tobě na našem vztahu vůbec nezáleží!" "Zkus mě pochopit..." prosila jsem. "Já vím, že se snažíš, ale náš vztah upadá a už to není jako dřív! Nikdy to už takové nebude!" "Já toho bastarda zabiju!" "Ne! Já ho miluju! Promiň, miluju ho!" Bryan mě popadl za košili a praštil se mnou o zeď. "Drž hubu, ty zasraná děvko, jinak zabiju i tebe! Jestli je tak úžasný a miluješ ho, tak se sbal a vypadni!" "Uklidni se!" vyjekla jsem, ale znova mě uhodil. "Drž hubu!!!" zařval, až mi skoro zalehlo v uších. "Vypadni, ty kurvo! Zmiz mi ze života! Táhni!!!" Udělala jsem to. V rychlosti jsem do kufru naházela pár svých věcí a utekla jsem. Bez rozloučení, beze slova...takhle dopadl můj šestiletý vztah s Bryanem. Ačkoliv jsem ho už nemilovala, bylo mi ho líto. Já byla vlastně ta špatná. On se o mě sice staral, ale často jsme se hádali, někdy mě i uhodil, jenže tohle si asi nezasloužil...já nevím. Andymu jsem všechno řekla, a tak mě vzal k sobě. Byl rád, že se k němu stěhuju, mohli jsme být spolu, jenže to jsem tehdy netušila, že mi začíná peklo. Pokaždé, když jsem šla nakoupit, mě lidé venku uráželi a pomlouvali mě. Bryan je naočkoval nenávistí. Dokonce i Mary, se kterou jsem si rozuměla, se ke mně už nehlásila. Netušila jsem, co jim Bryan řekl, a netuším to ještě ani teď. Nikdy se to už nedozvím. Zůstal mi jen Andy. Žili jsme spolu v domě obrostlém břečťanem a vycházeli ven jedině v noci. Ta byla bezpečná. Stali se z nás noční tvorové...jako by nás noc chránila a přála naší lásce. Cítila jsem se jako pod křídly temného anděla...nebo netopýra. Přesto jsme se jednou odvážili vyjít ven ve dne a to bylo naposledy, co jsme něco podobného udělali. Lidé si nás prohlíželi, jako bysme byli z jiné planety a pokřikovali na nás jako na tu největší špínu města. Přitom jsme nikomu nic neudělali. Jako by se všichni zbláznili. Uráželi mě a obvzlášť potom Andyho, který litoval, že vůbec vyšel ven. "Nenávidím ty lidi!" syknul, když jsme se vrátili domů. "Nevšímej si jich." řekla jsem, ale samou mě to štvalo. Bylo mi z toho na nic. "Nemůžu si jich nevšímat! Mám to celý život! Nemůžu žít jako ostatní, protože tak nevypadám! Už od dětství! Nikdy se mi nestalo, že bych vyšel ven a někdo by mi nenadával." "To je hrozné, jak dokážou být lidi odporní!" vyhrkla jsem. Byla jsem opravdu znechucena. "Jsou hrozně hloupí! Nechápu, proč nám to dělají! Proč nás nenechají být..." "Ty jsi ale krásná, Amando. Kdybys nebyla se mnou, mohla bys žít normálně. Nechci tě nijak omezovat..." "Nikdy tě neopustím! Je mi jedno, co říkají lidi! Já s tebou zůstanu!!!" "Jsi moc hodná...já si tě možná ani nezasloužím." "Proč ne? Jistě, že zasloužíš! Patříme k sobě!" "Miluju tě, Mandy...moc!" "Já tebe taky. Zůstanu s tebou navždy, ať si lidi říkají, co chtějí." objala jsem ho. Vlastně jsme se až do rána od sebe neodloučili.