Pod Křídly Netopira.....4.
2. 4. 2007
Pod křídly netopýra - část 4
Brzy z rána jsem se vydala na nákup, ale potkala jsem před domem pana Hannforda. Pozdravila jsem, jenže neodpověděl. Místo toho si mě měřil pohledem a pak řekl:
"No, slečno, jak se vám žije s tím druhým? Je to prý zrůda..."
Naštvala jsem se.
"Co je vám do toho?!"
"No tak se nezlobte, paninko! Jen jsem o vás neslyšel zrovna moc hezký věci."
"Mě je jedno, co jste o mě slyšel nebo ne." odcházela jsem pryč. Slyšela jsem, jak se směje, ale neohlédla jsem se. A takhle to bylo pořád. Lidé mě bezdůvodně napadali, jako v nějakém zlém snu. Snažila jsem se je ignorovat, ale nešlo to.
Jednou jsem se vrátila domů, tedy domů k Andymu, a zazvonil zvonek. Divila jsem se, k nám nikdy nikdo nezvonil, ale otevřela jsem. Byl to pan Hannford...
"Dobrý den, slečno, mám pro vás špatnou zprávu." ušklíbl se.
"Jakou?"
"Váš přítel Bryan dnes ráno skočil z útesu...tedy jestli mu někdo nepomohl, protože bych přísahal, že jsem někoho viděl." řekl to tak chladně, až mě zamrazilo. Zabouchla jsem dveře a nemohla jsem tomu uvěřit. Bryan se zabil? Proč? Kvůli mně? Nebo to nebyla sebevražda? Žila jsem s ním příliš dlouho na to, abych nad tím nepřemýšlela a neprobrečela noc. Nechápala jsem to, bylo to šílené, zmatené. Andy se mě snažil uklidnit, ale nebylo to nic platné. Jestli se kvůli mě někdo zabil, nedokážu se s tím smířit... Teď si však myslím, že to bylo jinak. A pak začalo to nejhorší...
Nemohla jsem vycházet ven, protože lidé se vůči mě chovali obvzlášť agresivně. Zůstavala jsem zavřená s Andym v domě. Už ani v noci to nebylo bezpečné.
"Andy, co budeme dělat?" vzlykla jsem nešťastně.
"Zmízíme odsud."
"Kam?"
"Něco vymyslím. Zkusíme to ještě pár dní vydržet a pak zmizíme."
"Já chci jít už teď, Andy! Já už to tady nevydržím!!!"
Objal mě a políbil. Vypadalo to, že přemýšlí, ale za chvíli se rozplakal taky.
"Amando...je mi hrozně líto, že máš kvůli mě takové problémy. Já už toho mám dost! Nenávidím ty lidi!"
"To není kvůli tobě, Andy. Za to může Bryan..." brečeli jsme oba jako malé děti, protože jsme opravdu nevěděli, co dělat. Jediné řešení bylo se odstěhovat někam daleko, ale kdo by nám zaručil, že se to nebude opakovat?
Pak někdo bušil na dveře. Ztichli jsme a poslochali.
"Otevřete, tady policie!"
Tázavě jsem se podívala na Andyho, ale vypadalo to, že ani on nic nechápe. Znova se ozvalo bušení. Otevřela jsem.
"Dobrý večer, slečno...Hledáme pana Andyho Rannera." řekl policista a ukázal mi odznak. Pustila jsem ho dovnitř. Andy mu vyšel naproti.
"Co se děje?"
"Máme rozkaz vás zatknout, několik svědků vás vidělo v den smrti pana McRaye na útesech. Jste podezřelý z vraždy."
Pro mě to byla jako ledová sprcha. Andy zůstal stát a zíral na policisty s němým úžasem.
"Prosím? To musí být omyl."
"Ano, to musí být omyl, Andy ven nechodí, on..." chtěla jsem se Andyho zastat, ale policista mě umlčel a chystal se Andymu nasadit želízka. Andy však ucukl.
"Nikoho jsem nezabil, tak mi dejte pokoj! Na útesech jsem nebyl. Ti lidé si to vymysleli!"
"Je mi líto, pane Rannere. Musím vás zatknout."
"Ne, to neuděláte!" Andy uskočil ke skříni a z police vytáhl zbraň. Ani jsem nevěděla, že tam nějakou má, šokovalo mě to a zůstala jsem stát. Viděla jsem, jak oba policisté vytasili své zbraně a zamířili na Andyho. Vykřikla jsem. Andy vystřelil. Jeden z policistů padl na zem a druhý střílel po Andym...bylo to hrozné. Křičela jsem, ale nikdo mě nevnímal.
"Andy, přestaň! Prosím! Andy!!!"
Ozval se výstřel a Andy padl na zem mrtvý. Zatočila se mi hlava. Popadla jsem bezděčně jeho zbraň a smyslů zbavená jsem zastřelila policistu. Byla jsem jen já a tři mrtví...Andy...
Držela jsem ho za ruku a snažila jsem se ho přivést k životu. Nedýchal, jeho srdce nebylo. Plakala jsem, prosila, ať neumírá, ale bylo dávno pozdě. Měla jsem jen jeho a ztratila jsem ho. To byl i můj konec. Naposledy jsem ho políbila a vydala se k jezeru. Chtěla jsem naposledy vidět místo, kde jsme se poprvé políbili, kde všechno začalo...teď tady sedím a píšu svůj příběh. Je neskutečný, nikdy jsem si svůj život takhle nepředstavovala. Ale za chvíli skončí. Bude po všem. Půjdu za Andym...
Myslím, že Bryanova sebevražda byla skutečně jen sebevraždou, a pokud ne, určitě ho nezabil Andy. Spíše ti lidé, nevěřím, že by mohl být Andy vrah. Přísahám, že není!
Lidé jsou zkažení, i já k nim patřím, vím to. Najednou je mi už všechno jedno. Andy byl můj smysl života a já ho ztratila, tak nač žít dál???
njn
(Nija, 10. 7. 2008 13:54)