Prokleti Černe Kralovny
2. 4. 2007
Prokletí černé královny
"Co je ti?"
"Bolí mě duše."
"Duše?"
"Ano, duše. Ani nevíš, jaká je to bolest. Ostrá a neutuchající žízeň srdce."
"Žízeň? Mám ti donést vodu?"
"Tolik vody na světě není."
"Není?"
"Ne, můj milý."
"A jak ti pomoci?"
"Ne! Neptej se, prosím."
"A je tu možnost? Udělám cokoli…"
"Nechej toho!"
"Čeho?"
"Ta slova tě zničí!"
"Zničí mne?"
"Ano. A já zas budu sama."
"Ale miláčku, co to povídáš? Chci ti dát jen napít. Všechno pro mne bude lepší než tvá bolest…"
"Neměl jsi to říkat. Napiji se tedy z tebe."
"…"
"Sbohem můj milý."
---
Bylo to ráno tančících mlh. To ráno, kdy jsou dveře zamčené na závoru a v okenicích není jediné škvírky. Bylo to ráno, kdy muži leští sekery a ženy odříkávají otčenáš.
Doba, kdy jen krucifix nade dveřmi brání katastrofě, a kdy zbloudilý poutník je vyslancem samotného pekla.
"Pane, spas naše duše!"
Zdobený kočár se ploužil po kamenné cestě. Po ztichlém kraji se zlověstně rozléhal skřípot jeho kol; nebyl zde však nikdo, kdo by ten zvuk slyšel. Okna vozu zakrývaly kašmírově rudé závěsy,
tak důkladně, že do kočáru nemohl vniknout sebemenší paprsek světla. Kočí jel pomalu a opatrně, však mu taky dobře zaplatili. Když mu ta žena nabídla takovou sumu za pouhý odvoz
a žádné otázky, byl by blázen, kdyby jejím žádostem nevyhověl.
Popravdě si ji nedokázal ani pořádně vybavit. Jediné, co si pamatoval o jejím vzhledu zcela určitě, byla nezvykle děsivá krása. Jaké však měla rysy? A co barva očí?
Kdykoliv se pokusil některý z těchto detailů si vybavit, v hlavě mu plynula mlha; stejně bílá a nepropustná jako v okolních krajích.
"Slyšela jste to? Přijela minulý týden."
"Opravdu?"
"Ano. Za té odporné mlhy."
"Tak to nám nevěstí nic dobrého. Zajisté je to ďáblice."
"Ženské! O čem to tam zase tlacháte?!"
Obě trhovkyně sebou trhly a jedna sjela obviňujícím pohledem tu druhou.
"O té nové, velebný pane…"
"O jaké nové?" nerozuměl kněz ani slovu.
"Vždyť víte, otče. Koupila panství po starém vévodovi."
"A co s ní má být?"
"Nebyla dnes v kostele, otče. Určitě je to ďáblice."
"Ano, ano… kacířka!"
"Nechejte toho! Ženské jedny hloupé!" dodal, protože cítil, že poněkud ztrácí iniciativu.
Ublíženě na něj pohlédly. "Ale do kostela by chodit měla," nadhodila jedna, po chvilce.
"Ano, to by teda měla," přidala se i ta druhá.
"Určitě jí trvalo pár dní, než se zařídila. Nepochybně přijde později," rozvíjel kněz své dohady.
"A to je další věc, velebný pane. Žádní sloužící."
"Co prosím?"
"Ta čarodějnice nemá žádné sloužící!"
"To ďábel sám jí pomáhá," pokřižovala se žena.
"Ano, je to kacířka," přidala se třetí trhovkyně, která doposud postávala stranou a jen naslouchala.
Kněz se na ně přísně zahleděl. "Dost jsem řekl! Ať už vás neslyším takhle tlachat. Uvidíte, že tuhle neděli ta žena zajisté přijde."
Ale nepřišla ani tuto neděli, ani další neděle v měsíci. Na ulicích a po hospodách se nemluvilo o ničem jiném než o tajemné kněžně, kterou nikdy nikdo neviděl, ale údajně je božsky krásná.
Opusťme však tlachající drbny a zamiřme přímo k centru jejich řečí. Do paláce po starém vévodovi, budovy se zatemněnými okny a do malého salonku, kde v olivovém křesle sedí žena
a slzy jí stékají po tvářích. Je nádherná jako starověká bohyně. Purpurové šaty z lesklého brokátu něžně objímají její tělo a vlasy vypletené v složitém copu zdobí její alabastrové čelo
jako bohatá koruna. Oči má sklopené v podivném niterném utrpení, kdyby se na nás však zahleděla, spatřili bychom jejich všejímající hloubku a černotu.
Hruď se otřásá tichými vzlyky a vystavuje tak na odiv smaragdový náhrdelník, blyštící se ve svitu svic.
A žena, nádherná jako k dokonalosti přivedená socha níž Athéna vdechla život, se náhle pohnula. Jen se naklonila nad mramorovou šachovnici před sebou a uchopila černou královnu,
pak jediným ladným pohybem svrhla bílého krále.
"Mat," zašeptala bolestně a zabořila hlavu do polštáře. "Další mat."
Otec Galetti byl mladý muž. Na zdejší farnosti působil teprve krátce a jeho věk byl asi tak stejně nízký jako jeho autorita. Často se mu stávalo, že mu ženské z vesnice zničehonic překopaly
celé kázání jenom proto, že se jim zdálo příliš novodobé.
A tak jednu neděli, po mši, na kterou tajemná kněžna opět nepřišla, byl dostrkán davem rozlícených trhovkyň, aby ji šel navštívit a vyhnal z ní ďábla.
Panství po starém vévodovi bylo zaostalé: oprýskaná omítka ležela mezi záhony nezastřižených růží a okna, zevnitř zahalená závěsy, pokrývala vrstva prachu.
Galetti se potemněle rozhlédl po okolí. Než uchopil klepadlo, napadlo jej: jestli ty historky o ďáblu neměly skutečně něco do sebe. Pak ale všechny podobné myšlenky zatratil a třikrát mocně
zabušil do temného dřeva dveří.
Čekal, nic se však nedělo. Snažil se zaposlouchat, zda-li neuslyší kroky, nevnímal ovšem nic než vítr, který se proháněl v korunách starých jabloní.
Chtěl ještě jednou popadnout klepadlo, náhle si však všimnul, že dveře jsou pootevřené. Nechtělo se mu hloubat o tom, jestli tomu tak bylo už za jeho příchodu, či vrata otevřela
jakási tajemná moc, když se na chviličku obrátil zády. Rozhlédl se okolo, nakonec však přece jen vstoupil.
V hale ztichlého domu se jej zmocnil nepříjemný pocit, Připadal si jako zloděj - nezávidění hodná situace pro kněze. Už zvažoval, jestli nemá odejít,
když se několik metrů nad jeho hlavou ozval znělý hlas: "Dobrý den. S kým mám tu čest?"
Galetti sebou trhl.
Zahleděl se na galerii a to, co spatřil, jej téměř vyděsilo. Nádherná žena v purpurových šatech na něj zhlížela s tajemným úsměvem. Po chvilce se vzpamatoval.
"Jsem otec Galetti, ze zdejší vesnice," představil se. "Přišel jsem vás jejím jménem pozdravit."
Žena nadzvedla obočí, pak se ovšem usmála: "Pojďte nahoru."
Galetti vystoupal na galerii za tajemnou ženou. Přestože se teď na něj jasně usmívala, ve tvářích měla zaschlé slzy. Uvědomil si, že v něm ta podivínka vzbuzuje pro kněze nepřístupné představy.
S úsilím je zapudil, co nejdále z dosahu a raději promluvil blíže ke svému poslání: "Neviděl jsem vás na mši…" začal.
Žena pokývla hlavou. Seděla nyní v jednom z olivových křesel a měnící se světlo plamenů z krbu si rozpustile pohrávalo s jejím výstřihem.
Galetti se snažil kontrolovat svůj pohled. "Přijdete tuto neděli?"
"Já do kostela nechodím," zamítla.
"Nechodíte?" nadzvedl kněz obočí a bez vyzvání se posadil oproti krásné ženě.
"Ne."
"Nevěříte v boha?" téměř se vyděsil a bezmyšlenkovitě sáhl ke svému krku, na kterém se houpal krucifix.
"To spíš bůh nevěří ve mě," namítla.
"Bůh věří v každého," spustil Galetti jednu ze svých tisíckrát omílaných vět.
"Ve mě ne," podotkla žena a bylo znát, že víc mluvit na toto téma nebude.
Kněz se rozhlédl po pokoji, snad aby nalezl nějaké pojítko k navázání rozhovoru. Pak spatřil mramorovou šachovnici na stole. "Hrajete šachy?" vylétlo z něj.
Přikývla.
"Já mám rád šachy."
"Já ne," zavrtěla hlavou a v očích jí pohaslo všechno světlo. "Je to nudná hra. Černá královna vždy vyhraje."
"Skutečně?" podivil se.
Opět přikývla.
"A zahrajete si se mnou?" zeptal se náhle.
Toho se bála.
Černá, bílá, černá… plynou čtverce šachovnice. Galetti uchopí bílého pěšce a chce táhnout, žena jej však zarazí: "Počkejte. Trošku tu hru ozvláštníme.
Každým tahem položí jeden druhému otázku. Ty se nesmějí opakovat. Odpovědi se vyhnete jen tím, že vezmete figuru, souhlasíte?"
"Proč ne?" pokrčí kněz rameny.
"Hrajte tedy," povzdychne žena.
Galetti táhne a pokládá otázku: "Jak se jmenujete?"
"Vianna," odpoví žena s pohybem svého koně. "Proč jste přišel, doopravdy?" chce vědět zase ona
Táhnul: "Lidé z vesnice. Mají z vás strach. mysleli si…"
Kývla hlavou, odpověď jí stačila.
Galetti byl na řadě: "Odkud jste?"
Pozvedla další figuru. "Odnikud," odpověděla. "Nikde nejsem doma."
Její slova mu zněla tajemně. Otevřel ústa, aby se ptal dál, ale zarazila jej. "Jen jednu otázku," upozornila jej. "Teď se ptám já."
Ač nerad, přikývl.
"Proč jste se stal knězem?" chtěla vědět.
"Chtěl jsem sloužit bohu."
V očích jí zaplál výsměch, neřekla však nic.
"Proč nevycházíte ven?" tázal se Galetti.
"Vycházím jen v noci."
Znovu chtěl kněz vyzvídat i nadále a znovu mu nedala možnost.
"Miloval jste někdy ženu?" zeptala se a svůdně se protáhla.
Sebral pěšce.
Jen se usmála.
Táhnul a chvilku zvažoval další dotaz. Seděla v tom křesle, a když ji pozoroval, mísily se v něm pocity: Jednou mu připadala čistá a nešťastná jako lilie skropená kapkami ranní rosy.
Jindy by ji nazval ďábelskou a zákeřnou… podívala se na něj vyzývavě a on pochopil, že čeká na otázku: "Proč jste přišla?"
"Abych zase odešla." Černá věž se vrhla napříč šachovnicí. "Nad čím přemýšlíš?"
Další černý pěšec opustil hrací plochu.
"Proč ve vás bůh nevěří?"
"Navždy se mě zřekl. Čeho se bojíš?"
"Bojím se nejistoty, kterou právě cítím, kterou cítím ve tvé blízkosti," zahleděl se do jejích očí. A ten pohled jej změnil. "Co jsi udělala, že se tě zřekl?" zašeptal, snad, aby se k němu naklonila blíž.
Sebrala mu koně. "Jak si připadáš?"
"Zmatený," zašeptal mezitím, co se jejich tváře zase o kousek přiblížily.
"Kdo je tvůj otec?" zeptal se, když už se téměř dotýkali čely a on mohl spatřit rudé jiskérky v jejích očích.
Jeho věž se skutálela z šachovnice.
"Neodpovídám," usmála se tichounce. "Chceš mě políbit?" zněla její otázka a on vnímal její horký dech, tak, už byl blízko.
"Ano," zašeptal. "Smím to udělat?"
S dalším tahem se k němu naklonila a svět se zatočil. Na malý okamžik se ocitl v jiné zemi, v krajích kam doposud nesměl (a nebo snad nechtěl?) vkročit.
Konečně se jejich rty odpojily a s další figurou Vianna nadzvedla obočí. "Kde je teď tvůj bůh?"
Galetti sebral jednu z černých figur a vyhnul se odpovědi. Po tváři se mu však svezla slza. Ta otázka jej zabolela jako šlehnutí bičem, přesto ale nezabolela příliš.
Sáhnul ke svému krku a jediným tahem strhl kříž. Zlatý řetízek mu jen bezmocně sklouzl mezi prsty na zem. Galetti si jej už nevšímal.
Hráli dál. Jedna figura stíhala druhou a nezodpovězených otázek přibývalo. A jak oba hleděli na šachovnici, pomalu začínali tušit, jak se hra skončí.
Vianně se třásly ruce. Tvář jí zbledla a Galetti byl na řadě se svou otázkou. "Máš žízeň?" vyslovil a jen pozoroval svou společnici. Na okamžik spatřil její dravost. Oči jí zaplály skrývaným
plamenem. Na chvilku docela zrudly a zjevila se v nich neovladatelná touha. Vypadala jako lítá šelma. Spatřil dlouhé tesáky i sílu, které náhle nabyla. Ale tak rychle, jak její hrůzný zjev přišel,
tak zase odešel. Bílé prsty zaryla do křesla až zapraštěly klouby. Stálo jí to mnoho úsilí, ale ovládla se. Nyní seděla zmožená, obklopená temným stínem a mlčela.
Podobala se zlomené růži odhozené na chladivou dlažbu… Teprve po několika vteřinách dokázala pohnout figurou a zašeptat odpověď: "Ano, mám."
Galetti zůstal klidný. Ten hrůzný výjev jej ani v nejmenším nevyvedl z míry. Už znal její prokletí. Vždyť také za tři tahy dá černá královna mat.
Vianna zoufale zašeptala svoji otázku: "Proč neutíkáš?"
Jen se usmál a srazil ze šachovnice její věž. "Kolik bylo bílých králů?"
Pohlédla na něj a z očí jí vytryskly slzy. Třásly se jí ruce. "Nikdy je nespočítám." Pak však setřela slzy a vážně se na něj zahleděla. "Odsoudíš mě?"
"Odsoudím toho, kdo ti to provedl."
Jen se žalostně usmála. A pohlédla na šachovnici. Bylo to snad poprvé, co jí věnovala, tak dlouhou pozornost. Ano, bylo to zřejmé. Příštím tahem dá mat…
Galetti se na ni povzbudivě usmál, pak zastřeně, ale klidně pravil: "Zabiješ mě." Neznělo to jako otázka, spíš fakt.
Pohlédla na něj zničeně. Pak něžně uchopila černou figuru. Na lesklém povrchu se zaleskla mdlá světla svic. Královna se sune směrem ke králi a ten jí pod nohy hází svůj meč.
Vianna je blízko, tak blizoučko, ale Galetti sedí nehnutě. Nehýbá se ani, když jej žena laská svými rty, ani když mu šeptá: "Odsoudíš ďábla?" Cítí hořkost jejího polibku.
A jeho duše se snad zmítá v prapodivném masochismu. Vůbec nemyslí na svůj konec, jakoby jej tyto poslední minuty naplnily podivným životem. Krev mu hučí ve spáncích a on se snad vznáší…
A ucítil její zuby. Něžně a snad i trochu provinile se zakousla do jeho krční tepny. Nebolelo to. Cítil, jak pije. Hltavě, ale zároveň klidně. Svět se mu ztrácel před očima.
Cítil, že ztratí vědomí. "Nikdy to neskončí Vianne, víš to? Nikdy."
Její rty se odtrhly od jeho krku. V očích měla hrůzu. Na rtech jí ještě visela kapka jeho krve. Byla tak rudá třpytivá, plně kontrastující s bledostí její tváře a rtů.
Pro Galettiho celý svět zešedl. Pouze ta krůpěj jeho života mu ještě svítila před očima. Dravě se vrhl po jejích rtech. Chtěl, aby to skončila. Chtěl, aby z něj posledním polibkem vysála
všechen život, ale ona jej odstrčila.
"Máš pravdu," vyslovila, jako by se bála vlastních slov. "Nikdy to neskončí… Tolikrát jsem chtěla slyšet: A žili šťastně až do smrti…, ale to nikdy neuslyším. Nikdy. Vždy dostanu žízeň."
A začala se smát. Její smích byl tvrdý a chladný…
Vrhla se k oknu a jediným pohybem strhla těžké závěsy. Stále se smála, pouze když bodavé paprsky slunce pálily její něžné tělo, šílený smích se změnil v bolestný křik.
A pak bylo ticho.
Galetti se propadl do šedivých mlh bezvědomí.
---
Slunce zapadlo a opět vyšlo. Vesničané marně čekali na návrat svého kněze.
Teprve po mnoha dnech si pár odvážlivců trouflo navštívit palác po starém vévodovi. Nenašli nic. Jen hromádku popela, ve které jako pohřbená ležela černá královna.
Galetti zmizel a postupně se ulicemi nesly smyšlenky o tom, jak si jej odnesl sám ďábel v podobě mladé a krásné vévodkyně. Brzo však i tyto zvěsti odneslo zapomnění.