Sedm Dni 1.
1. 4. 2007
Sedm dní - část 1
Policejní hlídka vrazila domu. Vycvičení psi čenichali a kňučeli, možná z toho hrozného vedra, možná z všudypřítomné smrti. Mladý důstojník vyběhl po starých dřevěných schodech do druhého patra. Pátrali všude.
"Tak co?" zeptal se kolegy, na kterého narazil.
"Na půdě jsme našli pár těl...leží tam už možná víc než měsíc."
V tom to ucítil - odporný, pronikavý, nasladlý zápach hnijícího masa. Udělalo se mu zle, ale pokračoval.
"Půjdu se podívat do těch pokojů. Koho to vlastně hledáme?"
"Mladou holku...osmnáct let...černé vlasy, tmavé oči...doufej, že ji tady nenajdeme."
"To doufám."
Prohlížel jeden pokoj za druhým. Všude se válelo jen různé harampádí a prach. Pak otevřel pokoj po pravé straně a do nosu jej udeřil nechutný odér, mnohem silnější než ten, který se linul chodbami. Přiložil si k ústům kapesník a nahlédl dovnitř.
Ležela tam. Mladá, zkrvavená dívka s černými vlasy a roztrhanými punčochy. Nějaká krysa jí ohlodávala zmodralé konečky prstů.
"Pojďte sem, rychle!"
Na místo se ihned dostavila celá hlídka.
"To je ona. Musí tady ležet nejméně týden... Kde jsou pachatelé?"
"Tady nikdo není..."
O DVA TÝDNY DŘÍVE:
Den první:
Před benzínovou pumpou zastavil s rachotem černý motocykl. Jejím majitelem byla mladá, pohledná dívka s černými vlasy, spadajícími na ramena, oděná do svůdné minisukně a koženého korzetu. Ani si neuvědomovala, jak už je vyspělá a přitažlivá a provokovala svým vzhledem okolí. Velká, drsná motorkářka...Vracela se z výletu z přáteli. Napadlo ji, že zavolá rodičům, že bude do večera doma, ať nemají strach.
Seskočila z motorky a namířila si to k pokladně. Uvítal ji starý muž v šedé košili.
"Prosím, dámo?"
"Dobrý den, potřebuju si zavolat."
"Telefon je támhle!" ukázal dívce za záda.
"Díky." Došla k telefonu, vhodila mince a vytočila číslo. Hlas její matky se ozval už po druhém zazvonění.
"Haló?"
"Ahoj mami, tady Sienna."
"Ahoj zlato, jak ses měla?"
"Fajn, volám ti, abych ti řekla, že jsem do večera doma."
"Dobře, počítám s tebou na večeři."
"Fajn. Už půjdu, ať to do večeře stihnu."
"Dobře, měj se. A dávej na sebe pozor!"
"Dám, mami. Pa!" Zavěsila. Muž se na ni od pultu díval zvláštním pohledem. Sienna raději odvrátila zrak a odkráčela...
Nasedla na svou motorku, sepla si vlasy a rozjela se. Nenosila sebou helmu, riskovala, že ji chytí, nebo že se jí něco stane, ale příliš to nebrala v potaz. Jezdila jako blázen.
Vítr jí svištěl ve vlasech a pleskal ji do tváře, až skoro nemohla dýchat, ale přesto nezpomalila. Bavilo ji to. Sama pro sebe se usmála.
Projela okolo malého kostelíku, který ji zaujal, a tak se rychle ohlédla, aniž by hlídala cestu před sebou. V tom však něco uslyšela - hlasité, naléhavé troubení. Odvrátila zrak od kostela a podívala se před sebe. Zničeho nic se před ní vynořil nákladní automobil a troubil jako zběsilý. Jela v protisměru. Rychle strhla řízení a cítila, jak to nezvládá. Vykřikla a padala. Zdálo se jí, že hrozně pomalu. Vítr fičel...náraz...a pak tma.
Pomalu otvírala oči. Hrozně ji bolela hlava a mlžil se jí zrak...zkusila se pohnout, ale ostrá bolest jí projela celým tělem. Zasténala.
"Ach, můj bože..."
"Ležte." Uslyšela odněkud milý a starostlivý ženský hlas. Znovu se pokusila otevřít oči.
Ležela na posteli se starým, temně zeleným potahem. V pokoji bylo šero a na stolku vedle ní svítila jen malá lampa. Spatřila pár obitých skříní a odřenou dřevěnou podlahu bez koberce. Ale ženu, která na ni mluvila nikde.
"Je Vám dobře?" Teď už poznala, odkud ten hlas jde. Bylo to někde vedle ní...
Sienna se ohlédla a spatřila vysokou, štíhlou ženu s dlouhými, hnědými vlasy a výraznýma, téměř uhrančivýma očima. Byla mladá, na sobě měla jen černé tílko,kabátek ze síťoviny a staré džíny. Pousmála se.
"Všechno mě bolí." odpověděla Sienna.
"Není divu, měla jste nehodu. Jsem Donatella Thompsonová."
"Těší mě, Sienna...Co se stalo?"
"Našla jsem vás na cestě...i váš motocykl, ale už asi nepojede."
Sienna si vzpoměla. Náklaďák a pak náraz...
"Aha. Potřebuju zavolat mámě, bude mít strach."
"Všechno je zařízeno. Musíte tady zůstat. Nevypadáte dobře."
"Volala jste jí?"
"Byla jsem na policii a ti všechno zařídili."
Sienna si všimla, že jí chybí doklady i peníze.
"Kde mám věci?"
"Nebojte, vrátíme vám je, jakmile budete v pořádku." Její hlas zněl zvláštně, jakoby odněkud z dálky.
"My? Nebydlíte sama?"
Donatella se zasmála.
"Ale ne, bydlím s manželem, tohle je jeho dům."
"Aha. Hmmm...mohla bych dostat trochu vody?"
"Jistě."
Donatella se za chvíli vrátila se sklenicí vody a podala ji Sienně.
"Dala bych Vám něco lepšího, ale nic nemám."
"To je v pořádku, děkuji." Napila se. Měla obrovskou žízeň a voda jí přinesla osvěžení, ne však na dlouho. Náhle se jí chtělo spát. Upustila sklenici a usla...
Den druhý:
Sienna se probudila. Nejdříve byla trochu dezorientovaná, ale brzy si uvědomila, co se stalo a pokusila se vtát. Byla překvapená, že jí hlava už příliš nebolí... Spíše cítila bolest v kostech a po celém těle. Ušla pár kroků. Všimla si, že dveře do jejího pokoje jsou otevřené. Za nimi spatřila dřevěné zábradlí. Byla v nějakém vyšším patře.
Zazdola přicházely hlasy - ženské i jeden mužský. Rozpoznávala tři lidi.
Měla podivný, svíravý pocit. Popošla blíže k zábradlí, aby slyšela, co říkají...
Žena, asi starší, pronesla znechuceným tónem:
"Proč jste ji tu tahali? Co s ní budeme dělat?!"
"To, co s každou návštěvou..." pronesl mužský hlas.
"Říkal jsi, že už toho necháš..."
"Ano, to jsem říkal, máš pravdu, mami. Ale..."
"Žádný ale! Kde ji máte?"
"Nahoře."
Sienna uslyšela kroky. Raději zase vběhla do postele a dělala, že spí. Připadalo jí to nejlepší...
Kroky se přiblížily a vkráčely do pokoje.
"Panebože..." pronesla žena.
"Děje se něco, mami?"
"Ta dívka..." její hlas zněl udiveně. "Je tak podobná Sue...Sue by taky tak vypadala!"
"Prosím Tě, mami..."
"Neublížíš ji, rozumíš?" náhle zněla žena rozhořčeně. Pak se přidal mladší ženský hlas - Donatella:
"Chtěla jsem ji poslat domů..."
"Pšššt, ať ji neprobudíš!" pronesl muž.
Sienna otevřela oči a pohlédla na ně. Muž byl vysoký, měl ostré rysy, tmavé, krátké vlasy a jasně šedé oči. Starší žena - jeho matka - vypadala zvláštně. Trošku při těle, šedivé vlasy zkroucené do drdolu, na očích brýle, na ruce zlatý náramek...hleděla na Siennu téměř s láskou.
"Dobrý den." pozdravila Sienna.
"Jak pak se jmenuješ?" zeptala se starší paní.
"Sienna."
"Sienna...krásné jméno. Nemáš hlad, holčičko?"
"Ne. Chtěla bych jít domů."
"Udělám ti něco k jídlu..."
Odešla. Donatella a její muž zůstali.
"Tohle je můj muž Terry." představila Donatella svého muže poněkud chladným tónem. "Nechceš jít s námi dolů? Pokud je ti už líp..."
"Je mi líp."
"Dobře."
Sienna se posadila k rozvrzanému stolu a stará paní jí donesla sendviče.
"Dobrou chuť, maličká. Snad ti to bude chutnat."
"Děkuji. Děkuji vám, ale ráda bych šla domů."
"Jen jez." řekla paní, jako by Siennu ani neposlouchala.
"Ano, ale můžu jít pak domů?"
Stará paní si Siennu prohlédla od hlavy až k patě zvláštním pohledem.
"Doma jsi tady."
"Ne, já tady nebydlím..."
Donatella ani její muž neřekli nic. Mlčeli.
"Už ano, jsi vítaná, Sue."
"Jmenuji se Sienna!"
"Promiň..."
Sienna vstala od stolu a svižně vykročila ke dveřím. Stará paní ji chytla za ruku. Sevřela ji tak pevně, až Sienna sykla bolestí.
"Kam jdeš? Ještě jsi nedojedla!"
"Pusťte mě!"
"Dojez tu snídani!"
"Pusťte mě, to bolí!" Něco jí na těch lidech připadalo zvláštní. Děsili ji. Paní ji pustila a Sienna se raději zpátky posadila ke stolu.
"Promiň, holčičko...nechtěla jsem ti ublížit."
"Najez se." pronesla Donatella. "A ty, Terry...pojď se mnou." Někam odkráčela se svým mužem. Sienna zůstala v domě sama s tou paní.
"Sienno...a copak se ti stalo?"
"Měla jsem nehodu."
"Jakou nehodu?"
"Na motorce..."
"Na motorce...Terry má taky rád motorky. Budete si rozumět."
Znělo to tak děsivě. Měla zvláštní tón. Sienna ztěžka polkla a ohlédla se. Zrak jí padl na malou, zarámovanou fotografii. Byla na ni ta paní, malý chlapec a ještě malé dítě, jež držela v náručí.
"Líbí se ti ta fotka?"
Sienna neodpověděla, ale paní přesto pokračovala:
"To jsem já, Terry a Sue...moje malá holčička. Dojez to, Sue..."
"Nejsem Sue."
Náhle paní hlasitě vykřikla, až se Sienna vyděsila:
"Mlč a jez! Co to máš za vychování?!"
Sienna na starou paní vrhla nenávistný pohled. Ta ji však popadla za paži a vrazila jí facku. Sienna se vytrhla a vykřikla:
"Co to děláte?! Pusťte mě, chci jít domů!!!"
"Nikam! Sedni si a jez!"
Náhle se odněkud ozval Terryho hlas:
"Všechno v pořádku?"
"Sue zlobí..."
Terry se objevil ve dveřích.
"Mami, to není Sue..."
"Je to Sue..." stará paní měla na krajíčku. "Cožpak to nevidíš? Je úplně stejná!" skoro křičela.
"Mohla by být, Sue je mrtvá, mami. Zemřela, když jí bylo šest!"
Sienna vstala ze židle, na kterou byla násilím posazena a couvla.
"Pusťte mě, prosím..."
Stará paní k ní okamžitě upjala svůj ostrý pohled.
"Ještě jsem ti nedovolila odejít!"
"Posaď se." přidal se Terry. "Buď u nás jako doma."
"Já chci jít domů!"
"Ne!" vykřikla paní. "Nepůjdeš nikam." Zamkla dveře a dostrkala Siennu zpět k židly...
"Chutnalo ti?"
Po půl hodině se Sienně podařilo dosnídat. Doufala, že teď ji už pustí.
"Ano, bylo to výborné."
"To je dobře. Teď si můžeš jít hrát do svého pokoje..."
"Ale..."
"Běž, musím uklidit."
"Promiňte, já musím domů..."
"Tohle už nechci nikdy slyšet!" zaječela paní. "Už mě s tím štveš! Copak to nechápeš? Doma jsi tady!"
Sienně vhrkly slzy do očí. aději se rozhodla starou paní poslechnout a rozběhla se nahoru do pokoje, kde zůstala po zbytek dne. Nikdo ji nezavolal k večeři, ani k obědu...zřejmě za trest.
Den třetí:
Ozvalo se ťukání na dveře.
"Drahoušku, už jsi vzhůru?" To byla ta stará paní. Sienna poznala její hlas.
Vzhůru už byla, tedy spíše celou noc nespala. Paní otevřela dveře.
"Máš přichystanou snídani. Už budeš hodná?"
Sienna nervózně přikývla.
"To je dobře. Tak se běž najíst a pak mi pomůžeš s úklidem."
Po snídani se opět stará paní objevila a podávala Sienně nějaké staré, otrhané tepláky a tričko. Zžejmě bylo kdysi bílé, ale teď spíše připomínalo šedivý kus hadru.
"Tohle si obleč, ať se neušpiníš. Musíš umýt okna v obýváku...a potom prach..."
Sienna si od ní oblečení znechuceně vzala. Vůbec se jí nelíbilo, že má mít tohle na sobě, byť by to mělo být jen na pět minut...
"Copak? Zkus si to...mělo by ti to padnout."
Oblékla se a stará paní ji zavedla do obýváku. Bylo tam šero a spoustu prachu. Žaluzie na oknech byly zatažené. A v životě tak špinavá okna neviděla...
"Tohle musíš všechno umýt, příjdu tě zkontrolovat."
"Dobře." Sienně blesklo hlavou, že uteče. Vyskočí z okna, vždyť to není vysoko...vždyť je v přízemí.
Paní jí dala do ruky kbelík se špinavou vodou a hadr.
"Tady máš."
"Děkuju."
Odešla. Sienna začala naoko okna čistit. Když stará paní zašla, chvíli ještě cákala vodou, aby se nevrátila, ale pak otevřela okno dokořán a vyhlédla ven. Hned pod okny rostl trávník. Nebyl posečený, bude se špatně utíkat, ale když bude mít trochu štěstí, výjde to.
Položila kbelík na zem a vydrápala se na parapet. Opravdu to nebylo vysoko. Skočila dolů. V tu chvíli však uslyšela v obýváku kroky. A následně hlas té staré, podivné paní...
"Sue, ještě jsem ti zapoměla...Sue?"
Začala utíkat. Paní však vyhlédla z okna a vykřikla:
"Stůj! Terry, chyť ji!"
Sakra, toho si Sienna nevšimla...Terry pracoval na zahradě. Spatřila ho - v pracovním oděvu, špinavého...běžela mu přímo do náruče. Bože, jak byla hloupá! Vyběhl jí naproti a chytil ji. Vzepřela se, ale marně.
"Pusť mě!"
"Ale kam pak?! Hezky zpátky domů! Poslouchej mámu!"
Stará paní ji po této události u mytí oken hlídala jako ostříž. Stála nad ní a křičela:
"Ještě jednou něco podobného uděláš a uvidíš! A myj ty okna pořádně, vždyť jsou všude šmouhy!" praštila jí hadrem přes hlavu. "Ty malá nevděčnice!"
Sienna drhla špinavá okna, jak jen mohla. Špína na nich byla zažraná, snad stoletá...nešlo to dolů.
"Slyšíš? Pořádně!"
"Já se snažím!"
"Snažíš se málo...akorát to rozmazáváš! Podívej se na to! Jak to vypadá?! Dnes budeš bez oběda..."
Sienna uklízela dům až do večera. Pak ji paní osobně doprovodila do pokoje.
"Už mi neutečeš." Ze skříně vytáhla nějaký provaz.
"Terry! Pojď sem, honem!"
Terry se za chvíli objevil.
"Co potřebuješ, mami?"
"Chyť ji."
Terry chytil Siennu za ruce a položil ji na postel. Začala kopat a ječet.
"Co to děláš, ty špinavče?! Pusť mě, slyšíš? Nechte mě být! O co vám jde, vy magoři?!"
"Ruce nahoru!" pokynula stará žena. Terry Sienně zvedl ruce násilím.
"Ne!!!" vykřikla. To už jí však stará paní přivazovala ruce provazem k posteli. Utahovala jej pevněji a pevněji.
"Au, to bolí!"
"Mlč! Nemuselo se to stát, kdybys byla hodná holčička...ale ty jsi nebyla hodná! To máš za trest!"
"Co to děláte?!"
"Buď zticha!"
Sienna začala vzlykat.
"Ne...pusťte mě, já chci jít domů!" V tom jí přiletěl pohlavek.
"Co jsem říkala?! Tobě to nestačilo? Dobře..." Žena jí vložila do pusy kus špinavého hadru a ovázala jí cár látky kolem hlavy. "Tohle tě umlčí."
Sienna se cukala, ale nemohla se skoro hnout. Z očí jí stékaly slzy a snažila se křičet, leč zcela marně.
"Dobrou noc!" Paní zhasla a i s Terrym odešli. Dveře se zabouchly a Sienna zůstala sama...
V noci se však dveře nyní jejího pokoje otevřely a Sienna uslyšela mužské kroky. Terry...
Pak se dveře zase zavřely, ale on zůstal v pokoji. Svaly jí tuhly hrůzou...nedýchala. Co po ní může chtít? Blížil se k ní, ztěžka oddechoval...
Pokusila se promluvil, ale přes roubík se dostalo jen jakési nesrozumitelné mumlání.
"Pšššttt..."
Cítila, jak se dotkl jejich boků. Chtěla vykřiknout, ale nešlo to. Začal jí stahovat kalhoty...ty staré, oškubané tepláky, které jí dala ta stará žena.
Začala sebou házet a kopat, ale Terry jí chytil nohy a lehl si na ni.
"Buď zticha, nebo to bude ještě horší!"
Věděla, co příjde. Nemohla se bránit. Plakala. Chtěla odsud pryč, ale nemohla. Tak moc jí chyběla máma...pevně zavřela oči a doufala, že to půjde rychle...
O chvíli později ležela na posteli, nahá, svázaná, umlčená, potupená. Hrozně se styděla. Bylo jí hrozně. Pořád cítila Terryho ruce...ty jeho hnusné pazoury, jako by tam stále byl. Brečela bezmocí. Chtěla umřít...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář