Sevaranka
2. 4. 2007
Seveřanka
Aila byla snad nejkrásnější dívka z Edinburghu. Pocházela z Laponska, bylo jí sotva dvacet, měla štíhlou, mrštnou postavu, dlouhé, ohnivě zbarvené vlasy a jasně zelené oči, které díky její nesmírně světlé pleti zářily jako smaragdy. Nádherně se smála a uměla tančit i zpívat. Snad všechny ženy v okolí jí zaviděly a muži ji chtěli mít za svou. Jenže ona milovala jediného. Svého Roberta... Problém byl však v tom, že Robert se měl stát kněžím a jeho otec, současný pastor, mu zakázal se stýkat se ženami. Musela za ním tedy chodívat tajně v noci, aby ji nikdo neviděl, a potom se museli schovávat. Bylo to svým způsobem vzrušující, ale taky nebezpečné.
Aila se vykradla ze svého domu a rozhlédla se. Určitě ji nikdo neviděl. Prošla podél zdi a rychle zmizela v lese. Kousek za ním bydlel Robert, setkávali se vždy v půli cesty. Čekal na stejném místě, u velkého kamene, jako vždy. Když ho uviděla, padla mu do náruče. Začali se líbat...
"Ach, Roberte, chyběl jsi mi. Chtěla bych být s tebou napořád!"
"Já taky, lásko, ale to nejde, sama to dobře víš. Nic to však nemění na tom, že tě miluju."
"Taky tě miluju! Pojď, utečeme spolu někam hodně daleko! Někam, kde se nemusíme schovávat!"
"Nemáme kam jít a nemáme peníze."
"Musíme něco vymyslet! Prosím!" Smutně na něj pohlédla.
"Takhle se na mně nedívej...splnil bych ti vše, co ti na očích vidím, ale tohle je příliš!"
"Není to tak moc."
"Ailo...nemuč mě. Noc teprve začala, pojď si ji užít!"
"Ano, máš pravdu. Pojďme..."
Oba milenci zmizeli někde hluboko v lese...
V hostinci bylo rušno. Dva opilí štamgasti se hádali kvůli hloupostem a šenkýřka zvesela rozlévala.
"Dneska to tu nějak žije, tak ať nám život nevyhasne!" vykřikla zvesela a postavila na stůl poháry s vínem a medovinou.
Skupina mužů se v rohu místnosti o něčem tiše bavila. Byli to místní sedláci.
"Mně je ta ženská odvedle nějaká divná..." řekl jeden, který seděl úplně u zdi ve staré, šedivé košili. "Zdálo se mi, že žije sama. Ale je mladá...jak jen se to jmenuje?"
"Aila. Aspoň tak jsem to slyšel." odpověděl druhý. "Ta musí mít chlapa!"
"Nevím jak vy, ale já ji nikdy s nikým neviděl." přidal se třetí. "To je divné. Bůhví, co tam doma sama dělá!"
"Třeba její muž někam odcestoval...."
"Už tehdy, kdy se tu nastěhovala, přišla sama! Ne, podle mně nikoho nemá."
K mužům přitančila šejkířka, která zaslechla diskuzi a směle se přidala.
"Vy mluvíte o té seveřance? Tak ta...ta zaručeně nikoho nemá. Ale je krásná, to se musí nechat! Je to kus ženský!"
"My jsme taky neřekli, že není!"
"Podle mně..." řekla šenkýřka a naklonila se blíž ke zvědavé skupině. "Podle mně je to...čarodějnice!"
Muži zvážněli.
"Jak jsi na to přišla?" zeptal se muž v šedivé košili.
"Přemýšlejte...je krásná, všem se líbí, ale nikoho nemá...žije sama v domě, straní se lidí...a je to cizinka. Je čert ví, co v té zemi maj za zvyky! A proč odešla!"
"To máš pravdu..."
"Já vám říkám, dejte si na ni pozor!"
Aila ležela nahá v trávě a pozorovala měsíc. Hřála ji jen Robertova blízkost.
"Jsem moc šťastná, Roberte, ale zároveň smutná, protože si mě nemůžeš vzít."
"Moc bych si tě chtěl vzít, Ailo! Ty noční schůzky přece nemůžou trvat věčně."
Aila vzdychla a odvrátila hlavu.
"Já vím..."
"Mám nápad!" vyhrkl najednou Robert. "Nechceš se projet na koni? Přivedl bych jednoho z otcových stájí. Ani si nevšimne, že je pryč a ráno jej zase přivedu!"
"Ano!" Aile se nápad moc líbil. Milovala koně.
Robert odběhl a za chvíli se vrátil i s nádhernou bílou klisnou.
"Jmenuje se Diamonda."
"Je krásná." řekla Aila a pohladila klisnu po čele. "Kam pojedeme?"
"Kam pojede ona. Nestarejme se o to."
Nasedli a Robert pobídl klisnu ke cvalu...
Robert se probudil pozdě. Ležel ve své posteli a v hlavě mu ještě doznívalo cinkání podkov o kamennou stezku kdesi v lesích, kudy se včera s Ailou projížděli. Zívl. Slunce mu jasně svítilo do pokoje. Rád by Ailu objal, ale ta teď byla daleko od něj, až za lesem a on musel dělat, že ji nezná.
Ozvalo se ťukání na dveře.
"Dále!"
Vešel jeho otec.
"Ještě spíš? Jakto? Měl bys být už dávno vzhůru!" Vypadal rozčíleně.
"Nezlobte se, otče..."
"Chtěl jsem s tebou mluvit..."
"A o čem?"
"Včera večer se mi zdálo, že mi ve stáji chybí kůň...ta klisna...nevíš o tom náhodou něco?"
"Ne, otče. To se Vám jistě jen zdálo."
"No ráno tam už byla. Pověz...kde jsi byl včera večer? A nelži, víš, že je to hřích!"
"Byl jsem tady. Celou noc."
"Opravdu?"
"Přísahám!"
Aila se procházela po tržišti a hledala, co by mohla koupit. Lidé se na ní lepili a kdo si jí všiml, vrhal na ni nenávistný pohled.
"To je ta čarodějnice!" šuškali si. "Někdo by s tím měl něco dělat. Čarodějnice na tržnici....kdo to kdy viděl?"
Nevšímala si jich. Přece nebyla žádná čarodějnice. Těžko by jí to někdo dokazoval. Sama pro sebe se usmála a postavila se ke stánku s ovocem. Muži na ni dychtivě zírali a smáli se, ženy se zase žárlivě otáčely a pomlouvaly.
"Vzala bych si pár jablek." pronesla, ale prodavačka ani nevzhlédla.
"Haló! Vzala bych si jablka." Zase nic.
Po chvíli si prodavačka zamumlala něco jako:
"Čarodějnice, vrať se do pekla k démonům...."
Aila se odvrátila a běžela z tržnice pryč. Takhle to přece dál nešlo...
Uběhlo několik dní a jedinou Ailinou radostí byly ony noční schůzky s Robertem. Raději už přes den příliš nevycházela z domu, lidé začínali být čím dál tím víc podrážděnější. Doufala, že se to jednou uklidní. Jenže pak...
Jednou se zase večer vydala do lesa a v půli cesty potkala přiopilého muže, jak se potácí z hostince. Viděl ji a hned vykřikl:
"Ah! Čarodějnice! Ty jsi vážně čarodějnice!"
Aila se zalekla a obrátila se. Utíkala rychle zpátky domů. Slyšela za sebou jeho hlas:
"Ty pekelnice! Na hranici s tebou!"
Ráno někdo bušil na dveře jejího domu.
"Otevři!" Byl to nějaký muž.
Aila opatrně otevřela dveře, ale muž do nich strčil a povalil Ailu na zem. Vtrhl dovnitř i s dalšími muži. Bylo jich pět. Ani jednoho neznala.
Vstala a couvla.
"Co po mně chcete?!"
"Jsi obviněna z čarodějnictví a jdeš s námi. Jsi předvolaná před tribunál. Budeš souzena před zrakem Božím."
"Já přece nic neudělala! Nejsem čarodějnice!" Bránila se, ale to už ji muži chytili za paže a vlekli ji pryč.
"Nechte mě být! Nic jsem neprovedla! Slyšíte?! Nejsem čarodějnice!!!"
Soudce byl velmi starý muž. Hleděl na Ailu jako na ďábla samotného, ona však jen potupeně stála a čekala, co se bude dít. Obklopovali ji měšťané, většinu z nich znala. Ne osobně, jen z vidění, ale také si ji prohlíželi s odstupem a nenávistí.
"Jak je známo, ve městě vládne nepokoj." začal soudce. "Úroda klesá, obilí ani ovoci se nedaří. Vše začalo tvým příchodem."
"Já za nic přece nemůžu!" bránila se Aila. Soudce ji však mávnutím ruky umlčel.
"Lidé znají pravdu."
Před tribunál předstoupil muž, kterého Aila předchozí noc zahlédla u lesa.
"Vážený soudce, včera jsem se vracel domů z místního hostince a u lesa jsem potkal tuhle ženu!" ukázal na Ailu. "Jsem přesvědčen, že je to čarodějnice. Žádná řádně vychovaná žena, ať už je to cizinka, nemá co pohledávat v tak pozdní hodinu venku a navíc u lesa!"
Tu se ozval jiný mužský hlas.
"Já tu ženu znám! V noci chodívá do lesa pro rostliny, aby mohla vařit čarovné lektvary! Viděl jsem to!"
Pak se přidaly ženské hlasy:
"Svádí muže těmi svými kouzly!"
"Já viděla, jak se proměnila v černou kočku!"
"Nedávno k nám do domu vletěl netopýr! Byla to ona, vím to!"
Aile vhrkly slzy do očí.
"Já nic takového neumím!" vykřikla.
Ozývaly se však další hlasy:
"Je to čarodějnice! Používá lektvar mládí!"
"Ničí nám úrodu svou nečistou silou!"
"Pověste ji! Upalte ji!!!"
"Na šibenici!!!!"
Najednou vše kolem ztichlo. Soudce se radil s ostatními.
Aila se rozhlédla a v davu spatřila Roberta. Díval se na ni velice bolestným pohledem. Třásly se mu rty. Pak najednou vykřikl:
"Ta dívka je nevinná! Není to čarodějnice!"
Tu se ozvaly další hlasy z davu:
"Očarovala ho! Očarovala syna našeho pastora, hříšnice!"
"Nevěřte mu, je ovládán temnou mocí!"
Soudce v tom vykřikl: "Ticho!" a vše zase utichlo.
Aila sklonila hlavu a čekala. Vteřiny se zdály být nekonečné. Pak ale soudce povstal a vynesl rozsudek:
"Bylo prokázáno, že ovládáš kouzla a vládneš nečistou mocí. Proto tě odsuzuji ke smrti upálením na hranici!"
Aila se rozplakala a lid jásal. Připadalo jí to jako noční můra. Někdo ji popadl za paže a vedl ji pryč. Lidé ji obklopovali ze všech stran.
Vyšli ven a Aila viděla, jak lidé vepředu staví hranici. Smrt byl blízko. Zdáli slyšela Robertův hlas:
"Ailo! Ailo!"
A pak lidi:
"Držte ho! Až ji upalíme, její moc ho opustí!"
Aila se pokusila otočit:
"Roberte! Pomoc! Jsi syn pastora, udělej něco, prosím!" bezmocně plakala. Nechtěla uprostřed nádherné lásky umřít a ještě za něco, co neudělala.
"Nechte ji být!" křičel v slzách Robert. "Pusťte ji, není čarodějnice!"
Někdo Ailu popadl a přivázal ke vztyčenému kůlu. Pod jejíma nohama leželo spoustu dřeva a harampádí. Snažila se odvázat, ale vůbec to nešlo.
"Pomoc! Nechte mě, jsem nevinná! Přece nezabijete nevinného člověka!"
Najednou k ní přistoupil pastor a začal odříkávat modlitby.
"Ne!" vykřikla Aila bezmocně. Za chvíli však zaznělo "Amen" a hranice vzplála.
"Neeee!" křičela. Zdáli se ozývali i Robertovy výkřiky a šílený jásot davu. Aila křičela jako pominutá, ale nikdo ji neposlouchal. Chvíli se nesl její křik městem, než ji začal dusit kouř a její severská krása pohasla v plamenech hříchu...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář