Upiři Zamek....1.
2. 4. 2007
Upíří zámek - část 1
Italská léta byla horká. Carolina je nesnášela. Nesnášela celou Itálii, lidi kolem, svůj nudný život na panství svého otce,šlechtice z rodu Sallivettiů.
Carolina Sallivetti byla mladá a krásná šlechtična. Opálená kůže se jí v jasném slunci zlatavě leskla, lokýnky oříškových vlasů padaly ze skřipce na ramena a v bílých letních šatech jí to opravdu slušelo. Rovněž nepostrádala ani vzdělání a inteligenci, o penězích ani nemluvě, ale přesto byla nešťastná. Velice nešťastná. Její život postrádal vzrušení, pravé přátele
a lásku...
"Slečno, oběd je na stole!" zavolala na zahradu Lea, mladičká služtička rodiny.
Carolina vyšla z altánku s rozečtenou knihou v ruce a kývla na ni.
"Už jdu!"
"Pospěšte si, ať Vám to nevystydne!"
"Však já už běžím!"
"Tak, kdy už se konečně stanu dědečkem?" zeptal se po obědě Carolinin otec. Carolina se okolo sebe rozhlédla - zírali na ni všichni. Její otec, matka, snoubenec...snoubenec, kterého nikdy nemilovala a na zasnoubení přistoupila kvůli naléhání rodičů. Všichni čekali, co odpoví. Mlčela.
Slova se nakonec ujal její nastávající - Gabriel Almano:
"Myslím, pane Sallivetti, že je ještě spousta času uvažovat o takových věcech. Ale jednou se dočkáte."
"To bych byl moc rád. A zajisté i má žena...viď, Veronico?"
"No samozřejmě! A doufám, Gabrieli, že to s Carolinou nebudete moc protahovat. Bylo by načase..."
Carolina skočila své matce do řeči:
"Nechci děti. Žádné nebudou."
"Ale Car...Carolino! Jak to myslíš, že žádné nebudou?"
"Myslím to přesně tak, jak říkám!"
Gabriel chytil Carolinu za ruku, ale vyškubla se mu.
"Nech mě být!"
"Co je s tebou, miláčku?"
"Nic. Nechte mě, chci být sama." Vstala od stolu a rozběhla se po schodech nahoru do svého pokoje.
"Co to s ní je?" podivil se její otec. Nikdo mu však nedokázal odpovědět.
Dívala se z okna do prosluněné zahrady, kde rostly stromy a motýli poletovali z květiny na květinu. Byl to uklidňující pohled. Mohla přemýšlet.
Co by mohla dělat? Má rodinu, která jí nedovolí postavit se na vlastní nohy. Má snoubence, kterého nemiluje, ale jak by vůbec mohla? Oplýval suchým humorem, nudným zevnějškem a byl nezábavný. A pak také měla falešné přátele - obvzlášť vlezlá byla Mária, obyčejná měšťanka, která by se ráda prostřednictvím Caroliny dostala na vyšší úroveň.
Carolina si vzpoměla na dobu před čtyřmi lety. Bylo jí tenkrát osmnáct a jela s rodiči do Francie. Seznámila se tam s jednou obyčejnou pařížskou dívkou a brzy se z nich staly dobré kamarádky. Dobré a opravdové. Jmenovala se Claire Launay.
Od té doby si napsaly spoustu dopisů a párkrát se navštívily. Claire měla úplně jiný život. Nenudila se. Žila. Nikdo jí nic nezakazoval a nikdo ji do ničeho nenutil. Ale za poslední dva měsíce se jedna druhé neozvala.
Carolinu napadlo, že by jí snad mohla napsat.
Vzala papír a pero, sedla si ke stolu a začala:
4. srpen, Benátky
Milá Claire,
dlouho jsi se mi neozvala, jak se máš? Doufám, že lépe, než já. Mně už to tady nebaví! Nejraději bych byla u tebe ve Francii, daleko od rodiny, daleko od Gabriela...víš, co mi řekl minulý týden? Že už se rozhodl o datu svatby a už pozval celou svou rodinu a přátele. Rozhodl se beze mně! Mám se tedy vdávat za měsíc. Ale já si ho přeci nechci vzít! Musím něco udělat. Poraď mi! Dnes můj otec přišel s tím, že chce být dědečkem. Ale já nechci být matkou! Ach, Claire, co mám dělat? Jsem zoufalá.
Tvá kamarádka
Carolina S.
Hotový dopis vložila do obálky a nadepsla adresu. Poté jej běžěla odeslat...
Odpověď se dostavila po dvou týdnech. Přinesl ji rodinný komorník, starý pan Florenc, kterého si Carolina oblíbila. Nemohl si nepovšimnout Carolininých rozzářených očí, když jí obálku podával.
"Slečna zřejmě čeká něco důležitého, nemýlím se?"
"Nevím, jestli je to důležité. Ale píše mi má přítelkyně."
Rozbalila ji a četla:
Milá Carol,
jsem ráda, že jsi zase napsala. Já se mám dobře, ale jak vidím, s tebou je to horší. Co kdybys zase na čas přijela do Paříže, trochu se odreagovat? Neposílej mi odpověď, ale rovnou přijeť. Budu se těšit.
Claire
Carolině se okamžitě zvedla nálada.
"Pane Florenci, přineste mi kufr, odjíždím."
"A kam, smím-li se zeptat?"
"Do Paříže."
"Zdržítě se dlouho?"
"To netuším."
"Jen abyste se vrátila na svou svatbu..."
"Nemějte obavy..." řekla Carolina a sama pro sebe si zamumlala: "Na tu se nevrátím..."
Odjela ještě ten den. Její rodiče byli pryč, takže se s nima ani nerozloučila. Zanechala jen vzkaz po komorníkovi, že odlétá do Paříže a neví, kdy se vrátí...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář