Upiři Zamek....3.
2. 4. 2007
Upíří zámek - část 3
1.8.2006 10:51 | Lady Draculea | Povídky
"Kdes to vzala?" divila se Claire, když ráno přišla Carolina ke snídani s náhrdelníkem okolo krku.
"Budeš se divit, ale dal mi ho Vincent."
"Ten chlap, co s tebou stál u...fakt???"
"Jo. Včera večer se vyšplhal na balkón a políbil mě!"
"Vážně?! No Carolino, to ti teda povím...asi je to romantik! A když ti dal tohle! Snad se do tebe nezamiloval..."
"Vždyť mě ani nezná!" odvětila Carolina, ale tváře jí jasně zčervenaly.
"No a?"
"Ach Claire! Já se vážně nechci vrátit do Itálie!"
"Tak víš co? Nevracej se! Najdi si práci a než si najdeš bydlení, můžeš zůstat u mně."
"No jo, ale když...všechno je tak těžké..."
"Sama se rozhodni!"
"Asi se tam nevrátím. Konečně začínám být šťastná..."
Celý měsíc Vincent po večerech Carolinu navštěvoval. Mnohokrát jí přinesl krásné květiny a dárky, mnohokrát se spolu procházeli v parku. Carolina se do něj zamilovala.
Při jedné večerní procházce se zastavili u jezírka s labutěmi. Carolina se zdála být zamyšlená a tichá.
"Stalo se něco?"
"Ne, já jen...proč za mnou nikdy nepříjdeš přes den?"
"Mám moc práce. Ale jestli chceš se mnou bývat častěji...tak tě můžu odvézt na svůj zámek. Alespoň na čas. Třeba si padneš do oka s mou sestrou."
"Já nevím..."
"A proč ne? Budeš vítaná! A až tě to přestane bavit, zavezu tě zpět sem."
"Jak se tvá sestra jmenuje?"
"Sophia. Někdy má trochu podivínské chování, ale je milá. Jela bys?"
Carolina chvíli přemýšlela.
"Tak jo."
"Tak jdem!"
"Teď???"
"Ano. mám kousek odtud kočár."
"Kočár?" zasmála se Carolina. "To je hezké. Ale vzala bych si pár věcí, jestli ti to nevadí."
"Neber si nic, koupím ti vše, co budeš chtít. Pojď!"
"Ale Vincente!"
"Pojď!" táhl ji za ruku přes park a usmíval se. "Neboj, chybět ti nic nebude."
Kočár stál v zapadlé uličce kousek od parku. Kočí byl starý, hubený muž s nesmírně bledou tváří a vážným výrazem. Seděl bez pohnutí.
"Mohla bych se alespoň rozloučit s Claire!" naléhala Carolina.
"Neboj se. Dozví se, kde jsi jela. Teď si nastup." Otevřel jí dvířka kočáru a když nasedla, zabouchl a vlezl si k ní z druhé strany. Zatáhl všechny závěsy a uvnitř vše potemnělo.
"Proč to?" divila se Carolina.
"Ze zvyku. Vždycky, když někoho vezu, zatahuju závěsy. Je to příjemnější, neruší tě okolí a hlavně nikdo neví, kde se můj zámek nachází. Nemám rád, když mě tam někdo ruší. Mám raději klid."
Carolině se to moc nelíbilo, ale mlčela. Kočár se dal do pohybu.
Po dlouhé cestě se konečně zastavili. Vincent vystoupil a pomohl ven Carolině. První, co uslyšela, byl křik ptáků někde v dáli, a potom se před ní rozlehla zamlžená luka a hustý les. Nikde ani jediný dům. Otočila se a za sebou spatřila zámek - veliký, tajemný a krásný. Cestičku k jeho vysoké bráně lemovalo pár stromů a keříků. Vůbec nevěděla, kde je. Z podivného, nočního okolí jí přeběhl mráz po zádech.
"Kde to jsme?"
"Přece v sídle rodiny De Lambertů...v mém sídle. Líbí?"
"A...ano, líbí, ale je to tady poněkud...opuštěné."
"Na to si zvykneš. Je tady klid. Pojď, představím tě rodině."
Prošli bránou a zamířili ke vchodu. Carolina si všimla, že svítí úplněk a jeho světlo dopadá na Vincentovu tvář. Vypadal zvláštně.
"Nebude tvá rodina už spát?"
"Neboj se, oni rádi nocují."
Vešli. Carolina se rozhlédla. Vstupní hala byla obrovská a její strop byl vysoko. Viděla na schodiště všech pater a dokonce spatřila i některé obrazy, které visely na zdech mezi pokoji.
Po schodech scházela mladá žena v černých šatech. Blond vlasy měla učesané do drdolu a ofina jí bokem padala do očí. Byla smrtelně bledá a pod očima měla tmavé kruhy.
Vincent na ni zavolal:
"Sophio! Rád tě vidím! Chtěl bych tě někomu představit."
Sophia sešla dolů a stanula naproti Caroliny.
"To je má sestra Sophia...Sophio, tohle je Carolina, přišla nás navštívit."
Podaly si ruce.
"Těší mě." pronesla Sophia tajemně.
"I mně..."
"Pierre!" zavolal Vincent. Za chvíli se objevil starý sluha s ulíznutou bílou kšticí a uklonil se.
"Pane?"
"Ukažte dámě pokoj a dejte jí šaty...ty, co jsem koupil."
Sluha se opět uklonil a čekal, až se za ním Carolina vydá. Ta se ale obrátila k Vincentovi.
"Tys to plánoval?"
"Věřil jsem, že jednou příjdeš." usmál se a odešel. Carolina se tedy vydala za sluhou do třetího patra....
"Váš pokoj, madam." uklonil se, když dorazili na místo.
Carolina žasla. Tahle místnost byla asi pětkrát větší, než její pokoj v Itálii. Kolem stál nádherný, starožitný nábytek a po pravici postel s nebesy. Součástí pokoje byl i balkón s výhledem do zahrady. Ta ale ležela pod mlžným oparem a skoro do ní nebylo vidět.
Sluha otevřel skříň a pokynul Carolině, aby nahlédla. Viselo v ní asi patero krásných šatů. Byly ale jako z jiné doby...měly korzet, sukni až k zemi, vyšívané zlatem a šité z krajek, brokátu a sametu.
Sluha se naposledy uklonil a odešel.
Carolina zůstala o samotě. Vybrala si červené brokátové šaty se zlatým lemem, oblékla se a prohlédla v zrcadle. Musela sama uznat, že vypadá dobře.
V tom se ozvalo zaťukání na dveře.
"Dále!"
Vešla Sophia.
"Ráda bych vám ukázala zámek, jestli dovolíte."
Carolině se zdálo trochu zvláštní, že jí teď v noci nikdo nenabídl spánek, ale místo něj prohlídku zámku. Připadalo jí však neslušné odmítnout.
"Ano, ráda si ho prohlédnu."
Prošly snad stovku chodeb a Carolina si stěží pamatovala alespoň polovinu. Sophia jí ukázala kdejaké salónky, jídelny, taneční sál a všechno možné, jen pár zamčených pokojů minula. Po všem ji odvedla zpět k pokoji.
"Doufám, že se vám u nás bude líbit. Můj bratr právě hovoří s otcem a určitě vás bude chtít představit. Počkejte tady, příjde pro vás." po těhle slovech se vydala po schodech dolů a zmizela Carolině z očí.
Carolina se už chtěla obrátit a vejít do pokoje, když si o kousek dál všimla nějakých portrétů. Zatoužila si je prohlédnout.
Byli tři. Na jednom byl starší muž. Měl v obličeji trochu Vincentovy rysy. Na rámu stálo jméno "André De Lambert" a rok narození a smrti - to bylo podivné. Byly tam totiž číslice "1428 - 1997".
Vedle visel Vincentův portrét s jediným rokem - 1484. A pak portrét jeho sestry Sophie s rokem 1512!
Carolina se začala domnívat, že jde o nějaký vtip. Všichni by museli být dávno po smrti, ale vždyť je viděla a byli živí! Tedy Vincent a Sophia...
Seděla už dávno ve svém pokoji, když se objevil Vincent a odvedl ji dolů do salónku za rodiči. Byli to, jak se zdálo, poměrně mladí lidé, i když jim už muselo táhnout na padesátku.
"Představuji vám svou snoubenku Carolinu Sallivetti."
Carolina sebou trhla. Snoubenka?
"Carolino, to jsou mí drazí rodiče - Jean-Luc De Lambert a Anne De Lambert."
Podali si ruce. Vincentovu otci neunikl Carolinin překvapený výraz.
"Stalo se něco, Carolino?"
"Ne, všechno v pořádku." řekla a pohlédla na Vincenta. Usmál se.
"Teď nás omluvte, chceme si promluvit." pronesl a odvedl Carolinu do vedlejšího pokoje.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář