Upířu Zamek........4.
2. 4. 2007
Upíří zámek - část 4
"Co se stalo, Carolino? Něco se ti tady nelíbí? Pokud je to tak, stačí říct a..."
"Vincente!" přerušila ho. "Nejsem přeci tvá snoubenka!"
Vincent zcela zvážněl, skoro jako by nechápal.
"Ach tak...myslím, že jsi asi něco špatně pochopila...ty jsi moje snoubenka!"
"Cože? Vždyť se sotva známe!"
"V některých rodinách se snoubenci poznají těsně před svatbou..."
"Možná tak v minulém století!"
"Já si tě chci vzít, Carolino...nejsi ráda?"
"Ne, nejsem! Chci jet za Claire. Teď hned!"
"To už, myslím, stačilo! Nehodlám se o tom s tebou dál bavit! Vrať se do pokoje, pošlu ti večeři."
Carolina nevěřila vlastním uším. Nebyla schopná slova. Co se to s Vincentem stalo??? Chtěla ještě něco říct, ale Vincent odešel a práskl za sebou dveřmi. Zůstala stát a nevěřícně zírala...
Nakonec se vrátila do pokoje, kde se za chvíli dostavil sluha s večeří. Přinesl jí zakrytý podnos, položil jej na stůl, uklonil se, popřál dobrou chuť a odešel. Carolina byla vyhládlá a tak se posadila. Čekali ji ústřice...i přes menší odpor je snědla a vrátila se na postel. Co teď? Jak se odsud dostane, když ani neví, kde je? Třeba bude mít Vincent zítra dobrou náladu....
Když se však ráno probudila, bylo všude ticho, jako by na zámku snad ani nikdo nebyl. Nikdo jí ani nepřinesl snídani. Nic. Carolina se tedy rozhodla, že půjde dolů.
V jídelně ji čekal talíř s čerstvými máslovými croasanty a vzkaz:
TVÁ SNÍDANĚ. UVIDÍME SE VEČER. VINCENT
Nechala jídlo ležet.
"Haló! Je tu někdo?" Nikdo se však ani po delší době neozval. Mohla by utéct...
Vstupní dveře byly odemčené, tudíž nebyl problém dostat se ven. Však brána byla zamčená...a vysoká...a všude kolem jen lesy a mlha. Neuteče nikam, to jí bylo jasné. I koně byly pryč.
Prošla okolo zámku až ke stájím. Všechny byly zamčené. Jen jediný seník byl otevřený dokořán...bylo na něj vidět a to, co Carolina spatřila, ji docela překvapilo. Uprostřed seníku stála nějaká truhla, připomínající rakev. Celá byla zakrytá senem a nahoře seděly dvě malé holčičky. Nemohlo jim být více než šest let...jedla blondýnka, druhá brunetka, obě však bledé, s unavenýma očima a špinavýma šatama. Hrály si se stébly sena a ani se na Carolinu neusmály.
"Ahoj..."
Neodpověděly. Jen na ni ustrašeně zíraly.
"Jsem Carolina...jak se jmenujete?"
Nic.
"Kde máte rodiče?"
V tom odpověděla blonďatá dívenka vysokým, dětským hláskem:
"Naše maminka je tady. Musíme počkat."
"Kde 'tady'?"
"Tady..." dívenky ukázaly na rakev pod sebou.
Carolina zalapala po dechu.
"Vaše maminka je...je v té truhle?"
"Ano."
"A proč?"
"Ten pán ji tam zavřel a řekl, že máme počkat."
"A na co máte čekat?"
"Až se maminka probudí."
Caroliny se zmocnil mrazivý pocit, že se jejich matka už neprobudí. Vlastně celou situaci nechápala.
"A jak se tedy jmenujete?"
"Já jsem Ema." odpověděla blondýnka.
"Mária." pískla druhá.
"A jak se jmenuje vaše maminka?"
"Helena." ujala se slova Mária. "Helena Bardot."
"Jak jste se sem dostaly?"
"Přijely jsme."
"Proč???"
"Maminka tady chce pracovat jako služka. Říkala, že budeme mít peníze..."
Carolina jen kývla hlavou a přestala věc chápat úplně. Nějaká žena přijela se svýma dcerama do Francie za prací, a místo toho ji někdo zavřel do rakve a namluvil jejím dcerám, ať čekají, až se máma probudí. Proč? Venku byla zima a ty holčičky na sobě měly jen tenké šaty. Mohly by nastydnout.
"Nechcete jít dovnitř? Nastydnete."
"Nic se nám nestane." řekla Ema tajemně. "Neměla byste tady stát."
Carolina se rozpačitě zasmála. Ty dívky byly nějak chytré...
"A proč ne?"
"Až se vrátí ten pán, bude se na vás zlobit."
"Proč myslíš, že se bude zlobit?"
V tom však něco za Carolininými zády bouchlo. Ohlédla se, ale nic nespatřila. Jen hustou mlhu...
"Měla byste se vrátit." ozvala se znovu Ema. "Už je tady."
Carolina jen v rychlosti přikývla a rozběhla se zpátky k zámku....
Bylo to o fous. Jen pět minut po jejím příchodu do pokoje někdo zabušil. Byl to Vincent.
"Ahoj Carolino. Snídala jsi?"
"Ještě ne. Před chvíli jsem vstala." pokusila se o úsměv.
"Dole máš přichystanou snídani. Já teď mám na celý den práci, takže se uvidíme až večer. Myslel jsem, že už tě do večera nezastihnu, ale přijel jsem o něco dřív, tak jsem si řekl, že tě alespoň pozdravím. Doufám, že tě to trucování od včerejška přešlo..."
"Ach, jistě, Vincente. Omlouvám se. Kde jsi byl?"
"To je snad moje věc. Měj se hezky. Musím jít."
Odešel. Carolině se zdálo, že je k ní najednou nějak chladný. Přestávalo se jí to opravdu líbit. Všechno bylo tak zvláštní...chtěla pryč. Litovala, že vůbec přijela...
Celý den byla sama. Nikdo se na celém zámku neobjevil, dokonce i vstupní dveře byly zamčené. Byla v pasti, to si začínala dost jasně uvědomovat. Co to ale mělo všechno znamenat??? Bloudila zámkem, ale nenašla nic zajímavého. Jedině podivné portréty bledých lidí, a také si povšimla, že v žádném pokoji kromě jejího není zrcadlo. Nic víc. K večeru si šla unavená lehnout...
Brzy usla, ale něco ji probudilo. Podivné zvuky dole v hale. Ženský pláč a nářek. Vstala.
Chvíli rozvažovala, ale nakonec se vydala ke dveřím a poslouchala.
"Vincente...prosím, měj slitování!" naříkala nějaká žena. Poté se ozval mužský hlas, možná Vincentův, ale neslyšela slova. Mluvil příliš potichu.
Pootevřela dveře. Dole v hale bylo vidět jen slabé světlo...odvážila se a došla od pokoje až k zábradlí. Přikrčila se a dívala se dolů. Stál tam Vincent, jeho otec, matka...a Sophia klečela na kolenou před nima. Plakala a naříkala.
"Proč? Já ho miluju!"
"Jsi má sestra, takový svazek ti nikdy nedovolím! Už stačí, cos provedla...zasluhuješ smrt!"
"Velmi jsi mě zklamala, Sophio." pronesl její otec. "Měla bys být potrestána."
"Odpusťte mi! Prosím! Lásku si přece nevyberete! Matko, prosím...copak máš srdce z kamene? Otče..."
"Taková věc jde odpustit jen stěží." řekla matka tvrdě. "Tvůj otec a bratr mají pravdu. Musíme tě potrestat. A ty víš, co tě čeká..."
Sophia padla tváří na podlahu a dala se do žalostného pláče. Její otec zavolal na sluhy, kteří okamžitě zvedli Sophiu ze země a někam ji vedli. Křičela, ale nebylo jí to nic platné.
Carolina byla zděšena. Co se to děje? Tohle nebyl její Vincent...měla strach.
"Půjdu se podívat, jestli je už Carolina vzhůru..." ozvalo se ze spoda. Carolina ihned vběhla do pokoje a dělala, že ještě spí.
"Carolino?" Vincent otevřel dveře. "Spíš?"
Otevřela pomalu oči, aby to působilo věrohodně. Zívla.
"Děje se něco?"
"Přišel jsem se podívat, jestli už jsi vzhůru. Dole máš přichystanou večeři, jestli máš hlad. Bál jsem se, že tě probudíme..."
"Nic mě neprobudilo...proč?"
"Měli jsme dole malý incident s mou sestrou. Sťukla se s nějakým katolíkem...s mužem nepřítele. Žila s ním jako děvka a teď přišla s tím, že si ho chce vzít!"
"A co s ní uděláte?"
"Musí být potrestána. Jediný trest za její divokou povahu je smrt."
Carolina skoro vyhekla zděšením.
"Smrt?"
"Ano. U vás se to tak nedělá?"
"Ne."
"Podivné...u nás je to zvykem. Měla si vzít svého bratrance, je s ním zasnoubená. Místo toho, aby byla vděčná, že jí otec našel tak dobrou partii, se schází s jiným...a ještě k tomu s nepřítelem! To je neslýchané. Je nečistá. Dnes...za dvě hodiny...zemře. Musíme být její popravě všichni přítomni, takže očekávám, že nemáš jiné plány."
"Ne...ne, to nemám, ale...víš, já na popravy nejsem zvyklá."
"Nech toho. Dojdu pro tebe, tak se připrav."
Odbíjela půnoc. Carolina kráčela dlouhou chodbou s Vincentem po boku. Vešli do velké síně s rudým kobercem, kde už postával hlouček dalších lidí - služebnictvo, rodina, dokonce i malé dívenky, jež potkala tehdy ráno. Držely se nějaké mladé ženy s hnědými vlasy a opálenou kůží, která ale měla zvláštní popelavý nádech. Jejich matka, napadlo ji.
Uprostřed místnosti stála nádoba potáhnutá plachtou, podobná vaně, ale prostornější. Před ní čekala Sophia v bílých šatech pro nevěstu a věnečkem Lilií na hlavě. Vypadala nádherně. Carolinu až děsilo to, co má přijít...
Nějaký starý muž přistoupil před Sophiu a chytil ji za ruku.
"Nyní bude tato žena zbavena věčného života, neboť se dopustila hříchu! Nechť se tak stane!"
Pomohl jí vlézt si do nádoby, jež byla napuštěna vodou. Nijak se nebránila. Lehla si a zavřela oči.
"Chceš ještě něco říct?"
"Ne." odsekla.
Muž tedy z hábitu vytáhl velkou, stříbrnou dýku a podržel ji nad hříšnicí.
"Nastala hodina tvé smrti! Za hřích, jehož jsi se dopustila, budeš potrestána." ladnými pohyby jí přetnul žíly na zápěstí i u kotníků a nechla ji krvácet. Přitom vytáhl nějakou malou, černou knížku a začal odříkavat tajemná slova v cizím jazyce. Carolina ničemu z toho nerozuměla. Stála jako omámená. Byla teď svědkem vraždy! Co by udělali jí, kdyby se pokusila o útěk, nebo kdyby veřejně odmítla vzít si Vincenta? Jedno věděla jistě - raději to nebude zkoušet!
Sophia se sesunula do vody celá, jako by se koupala v krvavé lázni. Byla mrtvá.
"Vincente..." špitla Carolina. Vincent na ni však syknul, ať neruší. Zmlkla. Už tady nechtěla být...
Za hodinu bylo po všem. Sophiu naložili do černé rakve a někam ji odnesli. Konec. Vincent se obrátil ke Carolině:
"Takhle vypadá poprava, drahá."
"Vůbec se mi to nelíbilo." přiznala a čekala, co se bude dít. Vincent se usmál.
"A komu by se poprava líbila? Není na ní nic k líbení...a když už jsme u toho - líbí se ti tady?"
"Ach...ano, samozřejmě." zalhala. Vincent přikývl.
"To jsem rád."
Usmála se.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář