Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpev Andela....1.

1. 4. 2007
Zpěv anděla - část 1 11.12.2006 17:02 | Lady Draculea | Povídky Rodina Lacroixových se přestěhovala z Francie do USA, ještě když byly sestry Ségolene a Ronael malé děti. Teď se kvůli mladší Ronael stěhovali zase, protože chtěla studovat. Měli štěstí, rodina Thortonových jim ve svém velikém domě nabídla byt ve druhém poschodí. Nechtěli žít v tak velkém domě sami. Prostředí bylo velice klidné a rodina velice milá. Rodiče sedmnáctileté Anne-Diane byli už starší lidé, trochu podivínštví, ale laskaví. Anne-Diane byla stejně stará jako Ronael, takže si hned padly do oka. Ronael nebyla příliš vysoká, měla tmavě hnědé vlasy střižené kousek pod bradou, které se jí směrem k temeni hlavy ještě krátily. Její úzké oči byly temně hnědé, byla krásně opálená a přes levou stranu spodního rtu měla piercing - malý kroužek s kamínkem, který Annu-Dianne, pohlednou zrzku, okamžitě zaujal. "Bolelo to?" "Ne, dělala jsem si to sama." "Moc se mi to líbí. Já jsem Anne-Dianne, ale říkej mi raději A. D., mám to raději." "Ronael, a říkej mi raději Rona." usmála se. "Dobře..." Ségolene byla Ronaelina sestra, bylo jí už devatenáct a jejím životním snem bylo stát se gothicmetalovou zpěvačkou. Měla dlouhé černé vlasy, jejichž konečky si melírovala na červeno, čiré, šedivé oči a světlou kůži. Oblékala se poněkud výstředně, obvykle do černého. Okolí ji považovalo za krásnější ve srovnání s Ronael, ale ve skutečnosti měla každá své osobní kouzlo. Ségolene nebyla stěhováním moc nadšená. V bývalém bydlišti měla kamarády, se kterými plánovala založit skupinu. Sama si skládala písně a zpívala opravdu nádherně, takže si řekla, že to prostě nevzdá a jednou zpívat bude. Každý den pilně trénovala svůj hlas. Zpívala, kde se dalo, až to někdy lidem lezlo na nervy. Výhodou bylo, že mohla mít svůj pokoj, což předtím nebylo možné. A navíc měla velký a útulný pokoj, takže ji vztek ze stěhování brzy přešel. S A. D. si nerozumělo tolik jako její sestra, ale snažila se. Jednou se všechny tři sešly v kuchyni a popíjely čaj. "Takže vy jste francouzky?" zeptala se A. D. "Jo." odpověděla Ronael. "A umíte něco francouzky říct?" "Já neumím ani slovo." "Tak jak můžeš být francouzka?" V tom se přidala Ségolene: "Ronael je taky kráva a nebučí..." Ronael se na ni otočil a zvedla prostředníček. "Polib si!" usmála se. Ségolene jí náznakem poslala polibek. A. D. se k tomu stroze vyjádřila: "Jde vidět, že jste sestry..." "A co ty, máš sourozece?" zeptala se Ségolene. A. D. se kupodivu na chvíli zamyslela. "Svým způsobem ne. Líbí se vám tady?" "Jo." řekla Ronael. "Je tady větší klid...a taky žádné supermarkety, což mi vadí." "Zvykneš si. Já si taky zvykla." "Ale ty ses tady už narodila, ne?" "No jo, narodila." zasmála se A. D. "To je ale fuk, ne? Musela jsem si zvykat, že jezdím na nákupy s přítelem..." "Máš přítele?" vyzvídala Ronael. "Kolik mu je? A jak se jmenuje?" "Je mu 20 a jmenuje se Arthur. Moc se nevídáme, bývám tady jen na prázdniny a pak zase odjíždím do internátní školy, takže ho navštěvuju jen málokdy přes rok." "A nemáš strach, že ti zahejbá?" "Mám, ale co...musím mu věřit. A vy někoho máte?" "Ne." odpověděla stroze Ségolene. Ronael se jen pousmála. "Co se směješ?" podivila se A. D. "Byla moje otázka nějak blbá?" "Ne, to ne. Jenže já chodím se dvěmi borci najednou. Neví o sobě...hihi..." "Tak půjč jednoho Ségolene, když nikoho nemá, ne?" "Vůbec!" Na chvíli bylo ticho. Pak A. D. znovu promluvila. "No, já už půjdu, mám rande. Mějte se!" "Ahoj!" Odešla. Sestry zůstaly v chabě prosvětlené kuchyni sami. "Co říkáš? Přežijem to tady?" zeptala se Ségolene. "Nevím. A. D. je fajn, aspoň že tak. Myslela jsem, že to bude nějaká namyšlená paninka, která nebude chtít ve svém domě přistěhovalce, ale jak vidím, bere nás." "Jo, bere, ale vy dvě si budete rozumět asi víc, jste ve stejném věku. Já se půjdu večer porozhlédnout po domě, jinak tady jednou zabloudím..." "Jo...je to tady velký." Ronael se porozhlédla po kuchyni. "Už jen ta kuchyně! My jsme nikdy v kuchyni neměli strop tak vysoko. Budu si sebou po domě nosit telefón, abych mohla volat, až zabloudím..." Večer bylo krásně. Letní prázdniny teprve začaly, venku svítilo slunce a i když začlo zapadat, bylo pořád příjemně teplo. Obloha měla temně modrou barvu s červánky. Ségolene bloudila po domě, v dlouhých černých šatech vypadala kouzelně. Byla sama. Její sestra se toulala někde venku, A. D. byla někde se svým přítelem, a rodiče obou rodin vysedávali na zahradě. Byl to opravdu velký dům. Ve druhém patře, kde bydleli , se už orientovala, v prvním docela taky (trochu se styděla za to, že Thortonovým šmejdí po bytě), a zbývalo jen přízemní patro a půda. Jelikož se zrovna nacházela dole, sešla ještě níž po schodech do přízemí... Byl tam trošku chlad, ale zdálo se jí, že v chodbách je větší pořádek než v ostatních patrech. Nahlédla do jedné z otevřených mítností. Byla prázdná, s velkými okny. Vedle jednoho z nich stálo starožitné zrcadlo a v druhém rohu smotaný koberec. Uprostřed se tyčily dve sloupy, jinak nic. Podlaha byla holá a chladná, když na ni našlápla bosýma nohama. Prostřední okno bylo otevřené dokořán a do místnosti proudil vlažný větřík, který jí jemně rozfoukával vlasy. Přistoupila k němu a vyhlédla ven. Měla výhled na pustou louku za domem. Kolem panovalo ticho... Ségolene si vzpoměla na jednu píseň o tragické lásce a začala si ji zpívat. Posadila se na okenní rám a její hlas se nesl jak místností, tak i vzduchem a rozléhal se tajemnou ozvěnou. Její zpěv zněl jako zpěv anděla, tak jemný, čistý, krásný... Zpívala hrozně ráda. Vždycky se ponořila do temných příběhů a mívala pocit, jako by je prožila právě ona. Když zpívala píseň o lásce duchů, sama si připadala jako éterická bytost, dokonce tak i působila. Podívala se na sebe do zrcadla a náhle se lekla. Ztichla. Zdálo se jí, že se za ní něco mihlo a pak se to zastavilo. Srdce jí začalo zběsile bušit. Nedýchala. Pozorovala svůj odraz v zrcadle. Ne, nezdálo se jí to - něco se znova pohlo, ustoupilo to do pozadí. "Kdo je tam?...Ronael?" Nikdo se neozval. "A. D.?" Ticho. "Přestaňte..." slezla z parapetu a udělala tři kroky za sebe směrem k tajemnému stínu. "Rono?" Náhle se ozval příjemný mužský hlas. "Nádherně zpíváte." Ségolene se rychle obrátila a dala se na útěk. Zamkla se do svého pokoje a čekala, až někdo příjde. Srdce jí bušilo až v krku. Uslyšela, jak se odemykají vchodové dveře...pak Ronaelin hlas a A. D.: "To je teda maras, ale po trávě se nechodí, po trávě se směje, však to znáš..." Ozval se smích. Ronael na to odpověděla: "Až moc dobře. Zhulíme se?" "Někdy jindy." Ségolene se ulevilo. Vylezla z pokoje a běžela za nimi. "Ahoj, už jste zpátky?" Najednou si nebyla jistá, jestli jim má o svém zážitku vyprávět. A. D. by se mohla zlobit, protože přízemí patřilo její rodině. Raději se rozhodla mlčet. Alespoň zatím.... "Jo, jak vidíš." odpověděla Ronael. "Potkala jsem A. D. ve městě, tak jsme šly spolu domů. Tys byla celou dobu tady?" "Jo. Nemám co dělat, tak nacvičuju zpěv..." uculila se, aby jí to uvěřily, ale chovala se jaksi nepřirozeně. Ronael po ní hodila významný pohled a odkráčela do svého pokoje. Ségolene ji následovala. "Chceš mi něco říct? Tváříš se divně." Ségolene zaváhala. "Ani ne..." "Znám tě celý svůj život, jsi má sestra. Myslíš, že nepoznám, když mi něco tajíš?" "Fajn. Šmejdila jsem po domě...a hrozně jsem se vyděsila." "Co ty máš co šmejdit po domě?!" "Byla jsem zvědavá a chtěla jsem to tady trochu poznat. Ne že bych přímo všechno prohledávala..." "A co tě tak vyděsilo? Našla jsi drogy? Obraz Ježíše Krista? Nebo co?" "No...to ne, ale...někdo dole je." "Vážně? Jako že duch?" Ronael si z ní utahovala. "Já nevím, někdo tam je. Viděla jsem ho. Nějaký chlap!" Ronael se začala smát. "Jasně...víš, co ti povím? Máš haldy! Jsi nadržená jak stepní koza a proto vidíš všude chlapy!" "To není pravda!!! Vážně tam někdo je! Já věděla, že mi to nebudeš věřit!" "Tak hele, až A. D. vypadne, půjdu se tam mrknout, jo? Jde za chvíli na zahradu..." "Fajn. Půjdu s tebou." "Haló, je tu někdo?!" V přízemí se nikdo neozýval, i když tam Ségolene a Ronael bloudily skoro deset minut. "Ó, vzývám tě, temný duchu, zjev se mi!" Ronael už si zase dělala legraci. Ségolene se zamračila. "Někdo tady byl!" "Hmmm, už se asi vypařil. To víš, ti dnešní lidi..." "Moc vtipné!" "Že jo?" Uchechtla se. "Vždyť tady nikdo není, sama to vidíš!" "No jo...tak se vrátíme." "No konečně!" Ségolene byla u večeře zamlklá. Obě rodiny večeřeli společně, protože se dohodli, že je to tak lepší. Ronael to brala dobře, aspoň mohla být s A. D., ale Ségolene to moc nebralo. Pořád A. D. pozorovala. Ta se k ní nakonec obrátila s tázavým výrazem: "Co?!" "Ach, promiň...nic, já jen...nic." A. D. zvedla obočí a otočila se zpátky k Ronael. "Není ta tvoje ségra dneska nějaká divná?" Ronael mávla rukou. "Jo, ona je pořád divná, ale dneska výjmečně moc...to víš, vidí duchy." "Co?" "Dneska prý viděla ducha...ah, asi jsem ti to neměla říkat." šeptala, takže Ségolene nic neslyšela. "Jak to myslíš?" "Nijak, neřeš to." "Když už si s tím začala..." "Není to důležité." "Prosím, Rono!" "Potom ti to řeknu, teď ne..." V noci byl hrozný klid. Ségolene z vedlejších pokojů dokonce uslyšela tiché chrápání. Vůbec nemohla usnout. Celý večer sbírala odvahu, aby se mohla znovu vydat k zrcadlu do přízemí. Nakonec vstala z postele a v noční košili potichu sešla po schodech dolů. A pak ještě níž...byla nervózní a zároveň plná očekávání. "Haló?" zašeptala. Nikdo se jí neozval. Přešla pomalu do místnosti se zrcadlem. "Haló, je tady někdo?" Uslyšela kroky, někde daleko za sebou. Přibližovaly se. Ségolene zůstala stát u okna a čekala. Bylo opět otevřené. Ztěžka polkla. Ve dveřích se někdo objevil. Najednou jí zase začalo zběsile tlouct srdce a dostala strach. Byla na rozpacích - má utéct oknem, nebo zůstat? Zůstala. "Kdo jste?" řekla k jejímu vlastnímu údivu celkem klidně. "Minule jsem Vás vyděsil, že?" "Ehm...jo, dá se to tak říct. Co tady děláte?" "Co tady děláte Vy?" "Bydlím." "Já taky." "Vážně? Nikdo mi Vás nepředstavoval." "Já vím." "Tak jakto, že...jak se jmenujete? Kdo jste?" "Chris." "Ségolene. A vysvětlíte mi, proč..." nestihla to doříct, Chris ji přerušil: "Nevysvětlím. Nebudu nikomu nic vysvětlovat! Běžte pryč!" "No, já...něčím jsem Vás urazila?" "Ne, ale běžte." "A oni o Vás ví?" ukázala prstem nahoru. "Jo, ví...má sestra mě nezná, žila u svého biologického otce, dokud nezemřel. Ani teď nebývá doma, takže mě nezná..." "Aha. A rodiče?" "Matka o mně ví, její nynější manžel taky." "Tak proč sakra nebydlíte s námi nahoře?" "A co je Vám sakra po tom?!" "No tak jo...vlastně nic, jen mě to zajímá." Chris se poněkud uklidnil. "Naposledy, co jste tady byla, jste nádherně zpívala...jste zpěvačka?" "Chci být. Snážím se." "Tak snad Vám to výjde...máte opravdu talent. Líbí se mi Váš hlas." "Mně Váš taky. Co děláte?" "Nic." "O co se zajímáte?" "Mám rád obrazy. Moc mě toho nezajímá." "Můžeme si tykat?" "Jasně, proč ne." "Fajn...asi toho moc nenamluvíš, co?" Chris se opřel o zeď. Ségolene na něj neviděla. "Ani ne." "Proč nejdeš blíž? Já tě nekousnu." Neodpověděl. "Fajn...asi mě tu nechceš. Půjdu..." Když procházela kolem něj, ucouvl. Pak na ni ještě zavolal. "Klidně zase někdy příjď." "Tak jo. Klidně bych tu ještě zůstala , ale to bys musel chtít. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvalo pevné rozhodnutí. "Chci." Ségolene seděla na okenním parapetu a Chris na druhé straně místnosti u zdi. Zdálo se jí to hloupé. "Pojď sem." "Zůstanu tady, radši..." "Proč? Vysvětlíš mi to?" "Hmmm...." "To je ano nebo ne?" "To je nevím." "Aha. Nevěříš mi?" "Neznám tě." "Já tebe taky ne...ale klidně ti o sobě něco řeknu, pokud budeš mít zájem." "Mám zájem." "Fajn. Bude mi dvacet, narodila jsem se ve Francii a nedávno jsme se přistěhovali sem. Tedy před pár dny...studuji uměleckou konzervatoř, obor zpěv, což tě jistě nepřekvapí. Mám mladší sestru Ronael..." "A co tě zajímá?" "Kromě hudby? Taky mám ráda obrazy...a knihy, hlavně fantasy. A ráda si navrhuju vlastní šaty. Musím říct, že mi to docela jde. Některé jsou trochu kýčovité, ty se pak musí upravovat doplňky, ale jiné jsou fajn. Proč mi nechceš říct něco o sobě?" "K ničemu ti to nebude." "Údaje o mně ti taky nejsou k ničemu...ale co kdybych chtěla být tvá přítelkyně?" "Nemám přátele." "S takovým přístupem se ani nedivím." "Hmmm..." Pak mlčel. "Co je ti?" "Nic. Běž." "Zase mě vyháníš?" "Prosím...." Ségolene tedy slezla a šla. Ve dveřích se ještě zastavila. "Nevzdám to, ještě se tady někdy objevím." Usmála se a odešla. Ronael probudilo bušení na dveře. "No???!!!" Dovnitř vrazila Ségolene. "Nemám žádné haldy!" "Co šílíš? Vždyť je půlnoc!" "Mluvila jsem s ním. Jmenuje se Chris, je to bratr A. D.!" "Co???! Jsi cvok?" "Ne, poslouchej mě...zůstane to zatím mezi námi, ano?" "Jo, ale co?" "Byla jsem zase v přízemí. On se schovává!" "Ty jsi blázen!" Ronael se obrátila a přetáhla si peřinu přes hlavu. "Jednou ti to dokážu." Ségolene se sebrala a odešla. Den byl pro Ségolene veselý, jelikož už o sobě věděla, že není cvok. V noci opět šla dolů do přízemí. Posadila se na okenní parapet. "Chrisi? Jsi tady?" Nikdo se neozval. "Chrisi?" Nic. Kolem vládlo tísnivé ticho. Ségolene si začala potichu zpívat. Říkala si, že si jen někam odskočil a vrátí se. A skutečně - za chvíli se u dveří objevil stín. Ségolene zmlkla. "Ahoj." "Ahoj...chtěl jsem tě jen zase slyšet zpívat." "To stačí říct." zasmála se. "Nemusíš se schovávat." "Hmm, tak jo. Zpívej. Chci tě poslouchat." "Dobře." Nadechla se a vyhlédla z okna. Začala s písní o snech, byla veselá jako její den, a tak jí to zrovna přišlo vhod. Když dozpívala, Chris řekl: "Moc pěkné. Zpívej dál!" Bavilo ji to. Někdo ji poslouchal...začala zpívat píseň o smrti, temnou a děsivou, až jí samotné běhal mráz po zádech. Pak i tahle píseň skončila a Chris opět promluvil: "Zpíváš jako anděl. Tedy...andělé jistě zpívají jako ty. Nikdy jsem žádného nepotkal." Uslyšela, jak vstal ze země. Seskočila z parapetu. "Už jdeš?" "Ano. Ty už taky jdi, měla bys spát. Nemůžeš přece pořád ponocovat." "Proč ne? Jsou prázdniny, doženu to přes den..." Vzdychl. "A proč tě nemůžu vídat přes den? Tam nahoře?" zeptala se. "Protože...protože...už bys mě nechtěla vídat vůbec." "Co to povídáš? Proč ne?!" "Protože jsem zrůda." Nepochopila. "Jak jsi na to přišel?" "Tys mě neviděla...a buď ráda. Už běž." "Nenávidím, když mě vyháníš!" Rozběhla se tak prudce, že do Chrise vrazila a vyběhla ven. Byla naštvaná. Uslyšela za sebou Chrisovi kroky. Ztrácely se. Byla mu ukradená...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář