Křivý Zrcadlo-3.čast
5. 7. 2007
Křivý zrcadlo- 3.část
Netuším, jak dlouho jsem byla mimo své smysli, ale nějaký čásek to určitě byl. Probudím se jakýmsi jekotem. Zprudka se posadím a pozoruji, že vůbec nechápu, kdo jsem, kde jsem a proč tu jsem. Ležím totiž na holé zemi, pozoruji, jak ze stropu odkapává voda, která si svou loužičku udělala kousek od mých nohou. Když se podívám ještě jednou, spatřím naproti sobě velké ozdobné zrcadlo, které je vyleštěné do naprosté čistoty. Odráží se v něm pohled na dívku s dlouhými černými vlasy, které jsou pocuchané, kruhy pod očima barvy fialové, napuchlého retu, na němž se zračí známka po škrábnutí, jehož mnohem větší kopie je na levé tváři. Dívka nevěří svým očím a její pohled nechápe. Zvedne do výšky pravou ruku a zabodne na ni oči. Končetina je lehce poškrábaná a nechutně bílá. Její oči opět padnou na zrcadlo a -
--------------------------------------------------------------------------------
Oklepu se. Před mým odrazem je totiž ještě jeden. Patří dívce, co se škodolibě usmívá, když vidí, jak jsem se jí lekla. Nejhorší ale je, že je vidět jenom v tom zrcadle a přijde mi, že nějaká světlá a průhledná. Viditelně se baví mým překvapením a nenamáhá se to nijak zakrývat.
"Co tu děláš?" zeptám se s údivem. Má slova sice zní asi trošku jinak, hlas se jemně vytrácí, ale ona mi rozumí.
"To bych se měla zeptat já tebe. Já tu totiž bydlím. Tohle je můj dům a ty sis opovážila bydlet v mém pokoji!" osopí se na mě.
Vzpomenu si na právě strávenou noc. Viděla jsem v něm tolik věcí, byl to hodně zvláštní sen, ale pokud vím, tak dívka nesmírně podobná tomuto duchovi se tam taky vyskytovala. Ovšem tady je jakžtakž živá, zatímco tam ležela na márách. Ble!
"Ty jsi… hm, Lizz?" zeptám se nejistě, protože to je to jediné, co mě napadlo.
"Lizz? Já? Já nevím, kdo jsem. Já už totiž nejsem vůbec nikdo! Tak co mě trápíš a chceš po mně, abych ti říkala, co jsem zač? Jak to mám vědět, ty jeden lidskej červe! Vloupe se mi to do domu, pokoje i do postele a ještě si to opovažuje na mě vyskakovat?!" křičí na mě a já nestačí zírat. Pak se trošku uklidní a odpluje z dosahu zrcadla, takže se mi ztratí.
Oklepu se a rázem toho dost lituji, protože mě zabolí hlava. Najednou cítím na tváři ten šrám. Automaticky si po něm přejedu rukou a divím se nad tím, když mi na prstech zůstane ještě kapička krve, která nestihla zaschnout. Tohle je jak v pěkně hnusném hororu. A to jsem si myslela, že nemůžu prožít horší věc, než smrt vlastní mámy, ztrátu posledních pár přátel a dosavadního domova plného vzpomínek na to rané a krásné dětství, později i ty osudné časy, kdy nad námi doslova hřmělo a blýskalo, avšak ne na lepší časy. Tahle bouřka ještě úplně neskončila, nevzala za své, ale pokud to je tak, jako to bývá normálně v přírodě, tak až skončí, tak to bude něco, na co si budu pamatovat do konce života. Už se nemůžu dočkat, až se budu moct doopravdy zhluboka nadechnout toho čerstvého vzduchu. Prosím, ať to končí!
Šíleně mě bolí hlava. Nenamáhám se vstát na své vlastní nohy, asi by mi upadly. Už tak mám dost co dělat, abych udržela své tělo v sedě. Pálí mě má zranění, která jsou plná zvláštního napětí, tlaku. Nevím a hlavně nechápu, jak jsem k nim mohla přijít. Vždyť si nepamatuji snad vůbec nic. Jenom to, co bylo do toho osudného pádu a pak je šílená tma. Co se stalo, to nevím.
Ne, tohle já nevydržím, pomyslím si a lehnu si na zem. Ucítím náhlou úlevu, která se rozlije po celém mém těle a já musím na tváři vyloudit uvolněný úsměv, který jsem si tak dlouho nemohla dovolit. Bez zábran nechám víčka, ať se zavřou a pohroužím se do té utěšující tmy. Aspoň v něčem je ta temnota dobrá. Poslední, co ucítím je, jak mi po tváři a krku tečou kapičky a nemusím se ani dívat, neboť dost dobře vím, jaká tělní tekutina to je. Už samotná pachuť v ústech rezivějícího železa je typická.
Daleko, hodně daleko odsud stojí dům porostlý břečťanem, gotickým obloukem coby vstupní bránou a starým dlážděním kočičích hlav. Měsíc se v klidu usadil na vrcholku té nejvyšší věžičky a pozoruje okolní světy. Je mu tak celkem jedno, co se kde děje za neřádstvo, svou celonoční túru bere jako nezvratnou povinnost každého měsíce. Ani nijak extra ho nezaujme plavovlasá dívka, která své zlaté kadeře skrývá pod černou kápí. Rychlými krůčky pospíchá ke starému domu a je vidět, že má opravdu naspěch. Nikdo kromě ní netuší, jak důležitá je každá vteřinka, a proto by ráda uvítala křídla. Teď musí vystoupit do té nejtemnější věžičky, naštěstí jich tento dům nemá zas až tolik, aby mohla odkrýt dávno zapomenutou věc. Jde se jí špatně, střevíčky nejsou na nerovnou půdu zvyklé, a tak je dívka po chvíli sundá a odhodí. Ještě kousek, kousek…
…Uprostřed místnosti, do které rozbitým oknem prosakovalo měsíční světlo, stálo zrcadlo. Jeho zlatý rám byl zašedlý prachem, sklo ovité pavučinami. Působilo staře a nemocně jako starý člověk. Prach značil opotřebovanost lidského těla, prasklinka na kdysi hladkém povrchu skla vrásky smutného člověka, který je utrápený a usoužený smutkem.
Dívka strhne ze své hlavy kápí a celá místnost je hned naplněna zlatavou září jejích dlouhých hedvábných vlasů z pavučinových vláken. Její tvář je vážná až děsivá. Jak může být ztělesněná krása bez radosti a ta půvabná tvářička pozbývat úsměvu?
Čas je neúprosný a nepodplatitelný soudce. Nikdy se nenechá zláteřit řečičkami ani penězi. Neexistuje pro něj moc, síla, bohatství, jelikož takové věci mu k ničemu nejsou. Jediné, co ho zajímá, je pečlivost a svědomitost, s jakou vykonává svou neustálou povinnost. Říká se, 'Zastavte čas!', ale vždyť to nic neznamená. Kdyby se čas zastavil, ten, kdo by si to přál, by asi zrovna moc nadšen nebyl. Neměl by totiž možnost se radovat ani nic jiného dělat.
Zlatovlasá dívka ze své kapsy vytáhne jakousi věc, která jen na malý moment zazáří, pak ale v dlaních své majitelky zhasne. Stačí se podívat blíž, ale jen málokomu by přišlo něco zvláštního na zdánlivě obyčejném kameni, kterých se kolem dokola povalují mraky. Vždyť to taky je obyčejný kámen. A obyčejnými věcmi se dá ovlivnit mnohé. Tak proč to nezkusit? Proč nenarušit ten monotónní koloběh se zaběhnutým řádem? Stačí přece se jen pořádně rozpřáhnout rukou svírající kámen a hodit. Možná, že se trefí…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář