Křivý zrcadlo-4.cast zaver
5. 7. 2007
Křivý zrcadlo- 4.část závěr
Áááá!!"
Mým celým tělem projede bodavý pocit, až se náhle proberu a vyskočím do prudkého sedu a vzápětí se postavím i na nohy. Pokusím se otevřít oči, ale mám snad sešitá obě víčka, takže nejsem vůbec schopna je nějakým způsobem donutit otevřít. Tak tento boj vzdám a vzejdu z něj jako poražený. Jediné, co mě snad dokáže uspokojit, je zvolna ustupující nátlak bolesti.
--------------------------------------------------------------------------------
Jakoby z dálky slyším slabé pofňukávání snad týraného dítěte. Za jiných okolností bych se ustrnula a šla nebohé děcko najít a pokusila se mu pomoct. Sama přeci vím, jaké to je, když člověk potřebuje pomoc, které se mu nedostává. Teď ale přispěchat nemůžu. Sama bych uvítala vysvobození.
Najednou se cítím nějak lépe. Kdybych ale před tím byla v ráji a neprožila šílené peklo, asi bych řekla, že se cítím mizerně, ale tenhle pocit je oproti té hrůze, co se ve mně odehrála před chvíli, naprostá pohádka. Vždyť mě skoro nic nebolí a dokonce i oči se vzpamatovávají a pomalu se snaží odstranit oční víčka. Trhavými a tak nějak zvláštně mechanickými pohyby zvedám levou ruku, abych si je protřela a usnadnila jim tak možnost prokouknout na svět. Polštářky mých prstů zlehka přejedou po obličeji. Ten pocit je takový zvláštní až strašidelný. Ta kdysi jemná pleť teď připomíná spíše nerovný povrch hornaté krajiny. Cítím, jak se drolí zaschlá krev a v nitru se děsím. Tohle je na zabití.
A konečně prokouknu! Do očí mě uhodí prudký příval denního světla, které sálá z oken. Najednou slyším, jak zpívají ptáci, den je krásný. Mžourám a šoupavými kroky se blížím k oknu. Minu při tom staré zrcadlo, bez jediného povšimnutí kolem něj projdu a opřu se o truhlici, co stojí před oknem. Je ručně malovaná a v jejích útrobách se skrývá ještě staré harampádí, co tu přečkalo několik desítek let, aniž by nějak ztratilo na kráse. Táta mi vyprávěl, jak tam našel jakousi věc, co se snad dávala kdysi na hlavu, ale rozhodně říkal, že nikdo by ho nepřinutil, aby si ten krásný klobouk na makovici napařil.
Venku je svěží vzduch. Všechno nasvědčuje tomu, že je zase jeden normální den a to, co se pravděpodobně stalo, je jako neuvěřitelná příhoda, kterou si vymyslel nějaký bláznivý prozaik. A co když jo?
Podívám se za sebe na zrcadlo a spatřím v něm odraz plačícího ducha. Hm, tak ne…
Dívka zvedne hlavu a podívá se na mě. Z očí se jí koulí velké slzy zbarvené do stříbrna. Oči má podložené tmavošedými kruhy, opuchlé a smutné. Najednou mi jí přijde líto. Nevím proč, když vlastně ona tak trochu může za všechno. Je to duch, který se usídlil v domě, kde kdysi bydlíval a nechce opustit své zrcadlo, které ale je -
"Co je s tím zrcadlem?" udiveně se podívám na jeho povrch a pak na odraz, který se v něm choulí.
"To je to druhé! To, které bylo prokleto v domě tisíce mil odsud. To, které nikdy nemělo vyjít na zemský povrch! Musíš s ním něco udělat, nebo budu trpět do konce světa!" prosí mě to stvoření.
"Ale co?" nevím si prostě rady.
"To nevím…"
Ale já však jo! Nechám si to ale ještě pro sebe. Přece bych nepřišla zkrátka.
"A co za to?"
"Vydrápu ti oči!!" zaječí, až mě z jejího ledově mrtvolného hlasu zabolí hlava. Zase vypadá tak děsivě, ale najednou se zase tím "duchovským" pohybem stáhne, usměje se s hořkostí, která ji pálí na jazyku a vymáčkne z očí další slzu.
"Když s tím něco uděláš, já zmizím, zrcadlo se mnou a ty tu v klidu budeš moct žít s Herbertem, obývat můj pokoj a užívat si života. Nic tě nebude trápit, ani ty jizvy," ušklíbne se a změří si mě kritickým okem, "i když ti to tak sluší. Nejsi tak slaďoučká a nedotknutelná. Takhle bys měla vypadat furt a uviděla bys, jak by se tě lidi báli. A nejenom lidi, možná i Bert by se stáhl, je to takový ten typický srágora, co ze sebe dělá super skvělého upíra, ale mezitím se bojí kousat. Taky mu dost dlouho trvalo, než mě kousnul. Musela jsem ho k tomu skoro donutit. Ještě v něm zůstala ta lidskost, cit, který už nemám ani já, ale jemu už je dost dobře přes dvě stě let. Myslím, že si s ním budeš rozumět. Až ti bude vyprávět o své minulosti, asi tě nejspíš rozpláče, já byla taky taková… hloupá. Kdyby nebylo tohohle zrcadla, asi bych byla bývala šťastná, ale takhle…?"
Dívám se na ni upřeným pohledem. Říká, že nemá cit, ale já si nemyslím, že je tak ledová. Copak nemůže mít duch cit? Vždyť v sobě má pozůstatky člověka, tak v něm musí něco zůstat, ne?
"Co tak na mě čumíš? Konej!" pokyne mi, abych jí pomohla od pro mě neznámých strastí. Zapomněla jsem se zeptat, co se stalo tak zlého, že se zase objevilo to druhé zrcadlo, ale už se mi nechce s ní rozmlouvat, nevím, v čem mohou být duchové ještě nebezpeční, takže se obávám, abych nakonec nezůstala třeba s oddělenou hlavu od těla. Kdyby mi tohle někdo řekl ještě před časem, volala bych mu pro pomoc do blázince. Teď mi to přijde relativně normální.
"Dělej!"
Otevřu truhlici a prohrabu se v jejích útrobách. Mimo ten krásný klobouk objevím i rozsáhlou sbírku drahých kamenů. Jeden, který má snad neostřejší hrany, vezmu do ruky a bez dalšího rozmýšlení jej hodím na zrcadlo. To, že jsem se trefila, mi oznámí ohlušující rachot skla. Nějaké střípky dolétnou až ke mně. Když nastane ticho, podívám se na tu spoušť. Zrcadlo je zničené, že nikdo by jej nedokázal slepit dohromady. Z rámu se jemně kouří, ale to za chvilku přestane. Ticho je až neskutečné, stejně jako pohled na mé ruce, které jsou naprosto bez jakýchkoli šrámů. Dokonce se můžu i bezbolestně usmát.
"Iris! Proboha, Iris, co se děje? Co je s tím zrcadlem? Tys ho rozbila? Mluv, není ti něco?" To na schodech stojí vyděšený taťka v županu a nevěří svým vlastním očím.
Úlevně se zasměji, je to tak osvobozující!
"Ne, tati, teď už se nic neděje. Všechno je v naprostém pořádku, jen se neboj."
Moc mi asi nevěří, ale to mi je jedno. Otočím se na patě a vyběhnu ze dveří ven, ven do té krásné přírody. Vždyť všechno nemůžu vidět hned tak černě, všude je krásně a tady to bude teprve něco! Musím se podívat na ten Zlatý palouček, asi to bude moc hezké místo, když i mojí mamce a Lizz, kterou jsem teď osvobodila od těžkého břímě, se líbilo. Vždyť vím, že mamka měla vynikající vkus.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář