Posledni kapka krve-1.cast
5. 7. 2007
Poslední kapka krve 1.část
Nastala noc. Celé okolí zahalila svým neproniknutelným, černým pláštěm. Všechno všude ztichlo a upadlo to hlubokého spánku. Jen vítr si tiše hraje s větvemi stromů. Vybrnkává na ně truchlivé melodie noci. Té černé temnoty, která každého dne vystřídá šťastné slunce. Převezme žezlo a stane se královnou. Ti šťastní spokojeně ulehnou k blahodárnému spánku a jen oni si mohou myslet, že se západem slunce se přestávají dít věci. Stále se něco děje. Ať je den, ať je noc…
--------------------------------------------------------------------------------
Hluboké ticho přetrhne zahoukání jakéhosi nočního dravce, snad sýčka. V absolutní tichosti zasedne na větev košaté lípy, jež stojí u staré, zrezivělé brány zdobené ornamenty. Dívá se po okolí a vyhlíží si vhodnou kořist, na kterou by zaútočil a se vší pravděpodobností spořádal k pozdní večeři. Do jeho očí mu padne na dálku bělobou zářící hromádka schoulená na jakémsi pomníku. Je to člověk. Spí. Na tváři se mu rozlévá spokojený úsměv a ani nejspíš netuší, kde je, neboť kdyby to věděl, nemohl by se tak sladce propadat do říše snů…
Úlekem vyskočím do sedu. Správně řečeno, pokusím se o to, ale hned své snahy vzdám, protože neblahé zjištění, že pode mnou chladne starobou zešedlý kámen, mě nijak nepovzbudí. Spíš naopak. Tělem mi projede zamrazení ještě chladnější, než je samotný kámen. Na těle se mi zježí každý chloupek a o husí kůži ani nemluvím. Není to však zdaleka to poslední, co mě ještě vystraší. Je to jen nepatrný začátek. Samo o sobě zjištění, které vzápětí vezmu na vědomí, že se mi podařilo usnout na starodávném hřbitově je dost tísnivé. Nehledě na to, že všude kolem je šílená tma, jen měsíc slabě ozařuje obrysy sto let starých pomníků.
Teď si však vzpomenu, že mne něco probudilo, cosi vylekalo. V paměti se uchoval jen náznak toho strašného zvuku, který projel mýma ušima. Bylo to, jako když pila přejede po kovu, či čísi drápy škrábou na plech. Při tomhle zvuku rozbolí zuby a hlava má sto chutí se rozskočit na dvě půlky. Leč nyní je naprosto ticho, když pominu své hlasitě bušící srdce, které v hrudi tluče ostošest. Divím, se že mi nepolámalo žebra.
Oči si pomalu začínají přivykat tmě. I tep zpomalil a dech se zklidnil. Teď jen neztrácet hlavu. Vše lze logicky vyřešit. Nic není bez východiska. Vždy lze se ze všeho vyprostit, ať je to už to poslední… Teda Lizzie! Takhle blbě přemýšlet! Prý to poslední! Na co myslíš? Nezbývá mi nic jiného, než se jen v duchu napomenout. Nikdo jiný to za mě bohudík, či bohužel, neudělá. Teď bych dala všechno jen za to, kdyby tu se mnou někdo byl. Nenávidím samotu. Nesnáším tmu. Už jako malá holka jsem probrečela noci, protože jsem se bála, aby na mě odkudsi nevyskočil bubák. A teď, i když jsem z bubáků už dávno vyrostla, si klidně ustelu na hrobě nějakého pážete z doby husitské, ne? Čí je to vůbec hrob? Hm? Ach jo, tady se ale taky nedá nic zjistit. Chtělo by to světlo, ale kde ho tady, v těchto končinách, kde kromě mě není živá duše, mám sehnat? Čarovat neumím!
"Húúú!" zahouká sýček. Mně to však stačí k tomu, abych prodělala další šok, vyletěla do vzduchu a stejně rychle zase dopadla zpátky, přičemž si narazila zbytek ocasní kosti. Usyknu jen bolestí. Povstanu a postižené místo si začnu masírovat. Pitomej kámen! Proč musí být tak děsně tvrdej?
Když opět vzhlédnu, s neblahým pocitem vezmu na vědomí nepříznivou skutečnost, že stříbrný kotouč, který doposud aspoň trochu ozařoval okolí, se jaksi zachumlal do mraků. Teprve nyní jsem zjistila, jak vypadá opravdová tma. Když jsem si bláhově myslela, že větší tma jak v mém pokojíku již nemůže být, šeredně jsem se pletla. To, co nastalo tady se prostě nedá nazvat jinak, než neproniknutelná černota. Oči nemohou zaostřit ani trošinku. Ačkoli to není nejmoudřejší, rozhodnu se popojít kousek k domnělému východu. První krůček, druhý, třetí…
"Au!" vyjeknu do tmy a jako blázen začnu skákat po jedné noze. Asi jsem zakopla o náhrobek, ale… Pokud se vzpomínám, tak tady někde by měla být normální cesta. Sice zarostlá, ale žádný mrtvý zde rozhodně neodpočívá. Skloním se proto k zemi a rukou zašátrám po zemi. Mé prsty najedou na jakýsi předmět, obemknou ho a zdvihnou do úrovně očí. V té chvíli vyjde zpoza mračen měsíc a ozáří bílou podlouhlou kost! Všechno ve mně zatrne a já se zmůžu jen na to, abych bělostný ostatek člověka zahodila co nejdál se mi to podaří. Pak udělám pomalý krok a opět si narazím nohu, tentokrát tu druhou. S obavami pomalu sklopím zrak na zem a nechápavě civím na mramorovou desku zasypanou zčásti kupou čerstvě rozkydané hlíny. Jedna plus jedna jsou dvě. Tohle mi dojde hned vzápětí, ale byla bych mnohem radši, kdyby mi to nedošlo nikdy. Instinktivně se otočím k hrobu, na kterém jsem ještě před chvílí měla tu čest spát. Uleví se mi. Je vcelku, neotevřený, přesně takový, jaký byl před chvílí. Pak však zaslechnu hrabaní a usilovné funění. Se strachy rozšířeními panenkami očí pohlédnu na hrob vedlejší, kterého jsem si předtím skoro nevšimla. Tuším jen, že tam nějaký je. A taky že jo. Abych byla absolutně přesná, byl. Byl a už není. Jeho součásti se povalují u mých nohou. Kopeček hlíny se zvyšuje, jak se stvoření pokouší vydolovat ze svého bydliště. Při hrůzné představě, že za malou chvíli, kdy vnikne na povrch zemský a spatří mě, se mi dělá odporně zle. Musím se odtud nějak dostat! Tatam je suverénní jistota s logickým uvažováním. Jaksi nemám sílu normálně používat mozek, natož snad ještě uvažovat o tom, jak se odtud dostanu. Mezitím se hlína navrší a v jámě si jakási bytost pohodlně sedá. Pozoruji to hrůzostrašné divadlo a kdybych nebyla ochromena, už dávno by mě zde nikdo neviděl.
Vysoká postava se vztyčí a já mám tak možnost si ji pořádně prohlédnout. Měsíc totiž svítí jako o závod. I přes nános hlíny prosvítá bílý obličej, na němž neuvěřitelně vynikají tmavé, uhrančivé oči štiplavě vzhlížící zpod hustého, nad kořenem nosu spojeného obočí. Tmavé vlasy jsou rozcuchané, leč i přesto jsou vidět špičaté uši. Naposledy, snad v naději, že tohle všechno je jen náhoda, mé oči zabrouzdají ke rtům. Pohled na dva vykukující špičáky mě neomylně utvrdí v mém předchozím dohadu.
Upírova postava zvolna vystoupí ze svého hrobu. Bez jakéhokoli stínu, který by při svitu měsíce vrhala se otočí a zamíří směrem ode mne. Tak tohle nechápu! Copak je ten upír slepej?! Nemůžu však tvrdit, že by se mě jeho nezájem o mou osobnost nějak hluboce dotkl. Spíš mě zaskočil. Myslela jsem si, že už po mně vyskočí a zakousne se mi do krku. Nebo to byl jenom přízrak? Výplod mé přebujněné fantazie? Jsem já vůbec na hřbitově? Nezdá se mi to všechno? Po dlouhém rozmýšlení usoudím, že asi nejspíš spím ve svém pokoji a pohodově, jako ve snu, se začnu šinout směrem k otevřenému hrobu. Jsem-li ve snu, nic se mi nestane. Hm… Tak bohužel. Nespím. O tom mě vzápětí ujistí nakopnutá noha. Tentokrát ta první, jelikož třetí nohu jaksi nevlastním. V duchu si zanadávám do všeho možného. Jak můžu být tak blbá a udělat tu samou chybu, co dvakrát předtím? Navíc, když vím, že se přede mnou rozprostírají zbytky hrobky. Asi je to tím, že se bláhově domnívám své přítomnosti doma.
Svoji velkou chybu, které jsem se dopustila, když jsem neutekla v možné příležitosti, jež se mi naskytla, si uvědomím hned vzápětí. Obyvatel hrobu, jistý Herbert (příjmení je naprosto nečitelné) se vrátí. /Možná se ptáte, jak jsem přišla na to, že se můj upírek jmenuje Herbert. Odpověď není kupodivu těžká. Stačilo se jen podívat na položený náhrobek./ si tentokrát mé přítomnosti již všimne. Ačkoli jsem si vždycky přála být středem pozornosti, nyní bych nejraději byla úplně neviditelná.
Kdesi za mnou zahouká sýček. Já se ohlédnu, ale zase se rychle vrátím zpátky. Nemůžu takhle riskovat.
Nejspíš jsem se úplně pomátla na rozumu, neboť to, co nyní učiním, bych za normálních okolností nikdy nebyla schopna udělat. "Ehm, jak se vede, pane Herberte..." zeptám se nemožně a tím zruším napjaté ticho. Šibe mi a to dokonale.
Můj společník neodpoví. Snad jsem ho zmátla, dokonce se i zastaví. Plaše se na něj usměji. Ten úsměv se musel podobat bolestné grimase.
"Hm, no… Já se mám fajn. Teda, tak trochu, no… Nic. Blbnu, odpusťte," koktám ostošest.
Upír ze mne nespouští své tmavé štiplavé oči. Pozorně se do nich podívám. Jsou takové zvláštní. Snad to dělá červený nádech a chlad s nepřátelstvím, které z nich číší.
Přijde mi to jako neskonalá věčnost, než se opět pohnu. Ucuknu očima a udělám krůček dozadu. Fajn, na nic jsem nenarazila. Takže ještě jeden, druhý…
"Tak já už půjdu, mějte se hezky… Jo," rozloučím se a už neotálím. Otočím se a peláším, jako kdyby mi hořela koudel u zadku.
Ani nevím, jak se mi podařilo prokličkovat mezi těmi hroby, ale ten kámen, který mi spadl při pohledu na starou rezavou bránu s kovanými ornamenty ze srdce… Úžasně se mi ulevilo. Myslela jsem, že je se mnou amen. Už nikdy mě nikdo na hřbitov nedostane ani za milion. To tak! Zítra Rosii pěkně poděkuju!
Potichu se vkradu do našeho rodinného domku na nábřeží. Trošku lituji, že je ke hřbitovu tak blízko. Ne, že bych chtěla dnes běžet delší trať, ale mám strach, že si mne ta vyblajchovaná obluda najde. Nemám zájem.
Ještě dlouho nemůžu usnout. Digitální budík ukazuje čtyři hodiny ranní a já s vytřeštěnýma očima a napnutýma ušima pozoruji šrumec. Ať si v duchu nadávám a napomínám se, nepomůže to. Strach je tentokrát silnější, mnohem silnější.
Dole cosi zašramotí. Jen co to uslyším, hned vylítnu do sedu s očima navrch hlavy. Zvuk ustal. Hm, asi se mi jen něco zdálo.
Když si však zase lehnu, uslyším to znova. Mám dvě možnosti. Buď vylezu z postele, sejdu dolů po schodech a podívám se onu strašidlu do tváře nebo se zahrabu do postele a ucpu si uši, abych nic neslyšela. Ačkoli si za to v duchu spílám, z postele se vyhrabu. Potichounku otevřu dveře a stejně tiše je i za sebou zavřu. Zaposlouchám se. Z vedlejšího pokoje slyším spokojené oddechování svých rodičů a jinak je v celém domě ticho. Vzápětí svůj názor na absolutní ticho změním. Vskutku, dole se něco děje. Takže mám před sebou tentokrát tři možnosti. Za prvé, sejdu schody a podívám se sama na hosta, který tady nemá co dělat. Za druhé, vzbudím rodiče a upozorním je na přítomnost vetřelce, či za třetí, vezmu roha a zase hezky zapadnu do svého pokoje. Skvělé řešení, leč ne zrovna přijatelné. Všechno se vyřeší vzápětí a spadne do druhé možnosti. Za mnou se totiž otevřou dveře a v nich stojí mamka oblečená v bílé noční košili. Zívá, div se jí neroztrhne pusa. Pak si všimne mě a nechápavě se na mě zadívá.
"Co ty tady?" optá se mě.¨
"Nic."
"Nic? Tak proč stojíš přikrčená u zábradlí a koukáš na mě jak vyoraná myš? Něco se snad děje?" nechápe.
Je pravda, že jsem u schodů přikrčená v bojové pozici. No a to, že jsme z její přítomnosti na chodbě dost vykulená, je pravda též. Seberu se a jakoby se nic nestalo, se narovnám a nakráčím ke svým dveřím do pokoje.
"Jo a abych nezapomněla, slyšela jsem zezdola nějaký zvuky. Chtěla jsem se tam mrknout, ale když už jsi tady ty, tak se nebudu obtěžovat. Dobrou noc!" a zavřu za sebou dveře.
Asi jsem to přepískla. Proč se musím furt tak nemožně chovat? Vždyť mi máma nic neudělala! Mohla jsem s ní mluvit úplně normálně, ale to bych si připadala, že jsem klesla na podúroveň. Ach jo! Ta má slepá pýcha!
Hodím sebou na postel a přemýšlím. O sobě a svém příšerném chování, které si uvědomuji a chci s ním něco udělat. Zní to tak jednoduše, ale ve skutečnosti je to tak těžké… A usnu.
"Lizz! Vstávej ty ospalče! Vždyť už je tolik hodin. Lizz, jestli nevstaneš, tak…"
"Co je, mami?" zamžourám rozespale po pokoji. Nade mnou se sklání má matka a cloumá se mnou. Odtrhnu její ruce a už se chci na ni utrhnout, když si vzpomenu na včerejšek a drzých poznámek se raději ušetřím.
"Co je? Ráno. Vlastně poledne."
"Už?" zeptám se vykuleně.
"Jo, už. Chtěla jsem tě vzbudit už dávno, ale protože máš ty prázdniny, tak jsem tě chtěla brzkému vstávání ušetřit, ale musíš uznat, že v poledne už nikdo normální nespí."
To je sice fakt, ale já nejsem normální, pomyslím si v duchu.
"Přeješ si rovnou oběd?" optá se mě ještě má mamka u dveří.
"Hm," přitakám neurčitě.
Jenom pokrčí rameny, zavře za sebou dveře a už slyším, jak její pantofle klapou na schodech.
Nastalo odpoledne. Sedím v lehátku na zahradě a čtu knihu. Spíš ji jen držím v rukou, neboť mé myšlenky stále zalétávají ke včerejšku. Ke hřbitovu, strašidlu, mamce… Nakonec to nevydržím. Vstanu, zaklapnu knihu, kterou pak hodím na zem do trávy a vyjdu za plot. Naproti našemu domu se táhne řeka. Dnes je skoro vyschlá, dlouho nepršelo. Kdybych se vydala vlevo, dostanu se na hřbitov, zato napravo ob dva baráky bydlí Rosie, se níž bych si potřebovala promluvit. Stále mi vrtá hlavou, jak jsem mohla usnout na hřbitově… Takže kam? Pravá strana vyhrála.
Crr! Crrrrrrrr!
"Jé, ahoj Lizzinko! Jakpak se máš? Asi jdeš za Ros, viď? Hned ti ji zavolám… Ros! Rosie, návštěva!" vítá mě maminka mé nejlepší kamarádky.
"Počkej tady, půjdu se po ní podívat," řekne a vběhne do domu. Asi po pěti minutách, které mi přijdou neuvěřitelně dlouhé, se konečně opět objeví u vchodu.
"Tak ti nevím, ale ona doma není. Asi šla někam rizjímat. No, mrkni se na hřbitov, tam ona teď tráví dost času."
Hmm… Úžasné toť zjištění jest…
"Tak dobře, děkuju a nashle," rozloučím se a pomalými krůčky zamířím ke hřbitovu. Je sice den, ale mě se tam vůbec nechce.
Zrovna obcházím okolo našeho domu. Zavane vítr a mě se k nohám snese útržek starého papíru. Na něm je naškrábána jakási směsice čar, ve kterých jen matně poznám slova: "Přijď dnes v noci na hřbitov."
Pročítám to snad stokrát. To je nějaká legrace? Trošku zvláštní a na můj vkus přehnaná. Že by si ze mě utahovala Ros? Může být. Ale co teď?
"Lizz?"
Otočím se po hlase a spatřím mladšího Rosiina brášku, jak se žene na kole. Stěží mu uhnu.
"Mám ti vzkázat, že na tebe čeká Rose. Je na zlatým paloučku. Prý dost důležité," oznámí mi a já aniž bych mu poděkovala či cokoli jiného řekla se rozeběhnu na ono místo.
Komentáře
Přehled komentářů
nechápu proč to dáváte tak dlouhé a přitom to má 3 části tak to určitě bude kravina to si radši číst nebudu :(
take dlouhe!
(moni$ek a nini$ek, 8. 5. 2010 11:22)