Posledni kapka krve-2.cast
5. 7. 2007
Poslední kapka krve 2.část
Zlatý palouček, jak mu místní říkají, je část lesa na kraji vsi. Zlatý je proto, že vždy koncem léta a na podzim je jeho zem pokrytá tlustou vrstvou zlatého jehličí. Bývá to velmi oblíbené místo houbařů.
Vstoupím na palouček celá udýchaná. Rosii zahlédnu hned. Sedí na zemi a zády se opírá o strom. Dívá se do jeho koruny a podle všeho opět přemýšlí, jakou povídku zase jednou napíše. Je totiž vášnivá spisovatelka. Faktem je, že jí doposud nic nevyšlo, ale povídek kratších i delších má hromadu.
--------------------------------------------------------------------------------
Přistoupím k ní.
"Ahoj Ros!"
Žádná odpověď. Teprve teď si všimnu sluchátek vedoucích z discmanu. Opět si pouští do uší tu svou chorálovou hudbu. To pak nevidí a neslyší.
Nezbude mi nic jiného, než že ji dost svérázně poklepu na rameno. Fajn, zabralo to.
"No čau! Přisedni si, Lizz!" pozdraví a k mému štěstí si vyndá sluchátka. Uvolní mi kousek vedle sebe, leč já si kecnu naproti ní.
"Nazdar!" ještě jednou ji pozdravím, vím, že první pozdrav dozajista neslyšela. "Ben mi vzkázal, že tu na mě čekáš. Chtěla jsem s tebou taky mluvit, ale co mi potřebuješ ty?"
Usměje se. "Ben, jo?"
"No, tvůj brácha. Pokud si teda nezměnil jméno…"
"Hm, to si teda nezměnil, ale já po nikom nic neposílala. Tak to si musel vymyslet."
"Proč by to dělal?" nechápu.
"To já nevím. Na to se holt budeš zeptat jeho samotného, ale dost pochybuju, že ti to řekne."
"A můžu tady zůstat? Já jestli tě třeba náhodou neruším…" zkyselím.
"Ne, nerušíš. Sice jsem měla nápad, ale nějak jsem došla k cíly, že je blbej, takže se nic psát nebude. Mimochodem, četla jsi moji poslední povídku?" zeptá se mě. Když se narazí na tohle téma, vím, že z něj jen tak neodejde.
"To podle toho, jestli ta, co jsem četla, byla nová," zasměji se. Rosie píše jak na běžícím páse.
"Včera jsem ji napsala na hřbitově," oznámí mi.
Takže tu jsem určitě nečetla. Hřbitov. To jsem se jí přece chtěla zeptat. Když se však k tomu již chystám přeruší mě: "Mimochodem, proč jsi včera tak rychle prchla? Sam něco říkal, že jsi byla ospalá, a že jsi kvůli tomu šla domů, ale mohla jsi ještě chvíli počkat. Byla tam potom velká sranda. Domů jsme šli až v deset. To když jsem já dokončila tu povídku. Jmenuje se jednoduše - Duše, ale myslím si, že by se zrovna tobě mohla líbit."
Tak to je pro mě gól. Já jsem šla domů? Fakt? Jo, asi to tak bude, ale mám okno. Nemůžu se vůbec vzpomenout, co včera večer bylo. Pak jsem se teprve probudila na tom náhrobku. Bože, jak jsem se na něj jen dostala?
"Co je ti, Lizz? Proč jsi najednou tak strašně zvážněla?" optá se mě starostlivě má kamarádka a upřeně mi hledí do očí.
"Ale nic. Jen jsem tak trošku přemýšlela," vykroutím se z přímé odpovědi. "Hele, to ty jsi mi dávala na sloup od plotu ten lísteček s pozvánkou na hřbitov?" pokouším se dozvědět, kdo je onen člověk, co zatoužil se se mou sejít v noci na tak chmurném místě, jako je hřbitov.
"Co blázníš? Proč bych to dělala, když se s tebou můžu sejít kdykoli a kdekoli, tak proč zrovna na hřbitově? Ještě řekni, že v noci!" udivuje se Rosie.
"Taky fakt. Prostě jsi chtěla nabrat inspiraci pro nějaký hrůzostrašný horor. Co já vím."
"Hm… Horory sice taky někdy píšu, ale rozhodně mě tolik nebaví. Vždyť mě znáš," namítne.
"Tak nic, zapomeň na to."
"A… Ty tam půjdeš?" zeptá se.
"Ještě nevím. Snad," odpovím neurčitě.
"Jestli to uděláš, jsi blázen, Lizz. Já vím, ty jím už jsi, ale ani nevíš, kdo ti to poslal a ty s ním notabene půjdeš na schůzku v noci a na opuštěný hřbitov. Co ty víš, kdo nebo co to je. Víš jaké ti hrozí nebezpečí? Myslíš si snad, že by ti nebožtíci, co tam leží zahrabaný, snad pomohli? Jsi snad tak šíleně naivní?! Lizz, nezahrávej si a dobře ti radím, nechoď tam! Věř mi!" vymlouvá mi můj vskutku ztřeštěný nápad Ros vědoucí si nebezpečí, které by na mě číhalo, kdybych se nakonec rozhodla na schůzku přijít. Chápu ji a pevně jí věřím. Sama si jsem toho, co mi řekla, vědoma, jen ten červík zvědavosti mi nedá. Mám teď v hlavě pořádný rozruch. Jeden hlásek mi říká, ať tam jdu. Je to taková předtucha, že bych přišla o něco velkého, ale ten druhý, pištivější mě úpěnlivě prosí, abych nikam nechodila. Tak a teď co.
"Asi… Asi už budu muset jít, Lizz. Mamce jsem neřekla, že někam jdu a chci jí vynahradit dopoledne, kdy musela mou přítomnost postrádat. No, doufám, že sis vzala k srdci, co jsem ti řekla a že nebudeš dělat hlouposti. Mohlo by se ti to pěkně vymstít. Myslím, že jsi natolik rozumná, abys nedělala nic, co by se příčilo zdravému rozumu. Takže zatím čau," rozloučí se, vstane a aniž by se rozhlédla, ráznými kroky odkráčí i se svým discmanem.
Zůstanu sama. Abych byla přesná, psychicky, fyzicky nikoli, neboť se kolem stále kdosi trousí. Většinou vášniví houbaři. A nemůžu ani zapomenout na lesní faunu. Nad hlavou mi zpívají ptáčci, po stromech šplhají a předvádějí své gymnastické kousky veverky, na zemi kmitají nožičkama malí mravenci a jiná havěť. Kdesi vdáli zavyl pes. Asi mu je taky tak smutno. Zůstal jen sám se sebou.
Mé oči sklouznou na zem. Po mém levém boku leží Rosiin sešit. Hele, co si tady zapomněla. Budu jí ho muset vrátit, ale teď se s ním za ní nepoženu. Natolik ještě mám rozumu.
Chvíli si prohlížím desky. Na přední straně má úhledným, ozdobným písmem napsané své jméno a pod ním Povídky a úvahy slunečného dne. V duchu se ušklíbnu. Prý slunečného, když vypráví o duších. To přeci nemůže být prozářené sluncem, zvlášť, když její díla vznikají na místech jako je zdejší hřbitov.
Otevřu sešit na první stanu. Pod nadpisem Úvod se těstnají drobounká písmenka. Maličká, ale čitelná. Má opravdu krásný rukopis, to se musí nechat. Otočím na další list. První povídka nese název Světlá tma. Trošku nelogické, jen co je pravda. Přečtu si první větu a otočím dál. Tohle jsem četla už dost dávno.
I všechny další povídkami jsou již známé. Až na jednu, na tu poslední. Nadpis je napsán velkými červenými písmy s kudrlinkami. Docela jednoduše se do něj začtu. Zaujme mě. Je opravdu zajímavý.
... Slunce zapadá. Poslední paprsky, které ještě nezhasly se ukloní přízračné mlze a nadobro zhasnou. Všude nastane tma. Každičký živí tvor náhle zemře a jen jasný měsíc, který převzal moc nad sluncem se potutelně usmívá na tisíce mohyl. …
V podobném duchu je napsaná celá úvaha. Líbí se mi to. Líbí se mi Rosiina tvorba vůbec. Má v sobě něco, čím mě vždy upoutá.
Vstanu. Oklepu ze sebe jehličí a zamířím k domovu. U Rosiina domu se zastavím. Nechci zvonit, tak jen prostrčím sešit skrz dolní šprycle plotu. Je tam beton, nemůže se nijak nemočit či ušpinit od země. A dojdu domů.
Celý večer strávím ve svém pokoji. Buď jen tak nečinně ležím a čučím do stropu nebo se pokouším kreslit či číst. Sebrala jsem si rozečtenou knihu ze zahrady, ale opět mě ať skvělá spisovatelka nedokázala upoutat. Na papír jsem jen nanášela nesmyslné čáry, jež neměly logiku. Čas ubíhal pomalu a já nevěděla, kam se mám vrtnout. Večeři jsem jedla bez chuti, aniž bych snad věděla co jím. Mamka mě jen propichovala zvědavými pohledy a táta, stále začtený do novin, mne takřka ignoroval. Netuším ani, jestli měl ponětí o mé přítomnosti. Pro něj je zkrátka nejdůležitější to, co se děje ve světě a ne v jeho vlastní rodině. Vždycky jsem k rodičům chovala chladný vztah. Možná proto se ve mne vybudovala neoprávněná hrdost.
"Ty už nebudeš?" zeptala se mamka, když jsem odsunula nedojedenou porci jídla a zamířila ke schodům, abych se opět zabarikádovala ve svém pokoji.
"Ne, mám dost."
Pokrčí rameny a bez dalších otázek sklidí talíř ze stolu.
Opět se ocitám sama ve svém pokoji. Čtyři stěny spojující se jsou pro mě vězením. Ale já z něj uteču!
Hodiny odbíjí jedenáctou. Venku je tma. Jsem stále nervóznější. Mám, nemám… Pro mě je to těžké, se rozhodnout. Nikdy jsem nebyla ten typ, co hned věděl jak dál, kam se vydá ve své cestě.
Dobře, dobře. Půjdu. Tohle slovo ve mně vzbuzuje hrůzu. Jakýpak strach? Vždyť se nebojíš! napomínám se v duchu.
Tepleji se obleču, je přeci jenom už srpen, a vyrazím na svou cestu. Ovšem, nejdu po schodech, to bych padla tak akorát do rány rodičům. Polezu oknem. Sice můj pokoj leží v patře, ale přesto není od země nijak moc vysoko. Jenom skočit takové tři, čtyři metry dolů a jsem na svobodě.
Vylezu na parapet. Teď už si tak hrdinsky nepřipadám. Je to stejnak docela výška. Parapet je silný, mou váhu lehce udrží. Vylezu tedy úplně a rukama se pevně držím okraje okna. Hm. Takže teď se jen pustit a dopadnout na špičky. Hezky se to řekne, ale čím déle visím na okně, tím víc mě jímá hrůza a strach z dopadu ze zvětšuje. Zavřu pevně oči a neboť se už neudržím, pustím se.
Dopad je dá se říci měkký. Čekala jsem teda, že si při nejmenším zlámu všechny kosti v těle, ale tohle je pro mě úspěch. Akorát ty ruce. S urputného svírání parapetu jsem si do nich vyryla krvavé šrámy, které teď dost pekelně pálí.
Déle se již v zahradě nezdržuji. Mohl by kdokoliv přijít a já bych tím pádem měla po výletu. Přeskočím nizoučký plot a zabočím doleva. Jeden krůček za druhým, jdu čím dál pomaleji, až se nakonec zastavím. Všude je absolutní ticho, až je mi z něj úzko. Nikde ani noha. Jak je to jen možné, že jindy tak plné ulice jsou nyní liduprázdné? Jednoduše, je noc a v noci chodí na procházky, ke všemu na hřbitov, jenom blázni. A tím jsem já a potom ještě můj neznámí ctitel, dá-li se vůbec tak nazvat. No uvidíme, kdo je takový romantik. Pche!
Pokračuji tedy v chůzi. Dojdu až ke staré bráně, která otevírá svět do říše posledního odpočinku zesnulých. Neříkala jsem ještě včera, že mě sem už nikdo nedostane ani za milion? Asi jo, co. No, tak jsem opět tady a to jsem ke všemu nedostala ani ten slibovaný milion. Otevřu tedy bránu, která se nikdy nezamyká. Příšerně zaskřípe, až mi to trhá uši. Otevřu ji jen na tolik, kolik je potřeba, abych se jí protáhla a stejně tak i učiním. Pro jistotu ji za sebou nezavřu. Kdo ví, jak rychle budu pro změnu dnes utíkat.
A kam teď? Pojem hřbitov je trošku obšírnější. Vždyť jenom tenhle malý vesnický hřbitůvek má bůhví kolik hektarů. Sice to takhle nevypadá, jednotlivé úseky jsou lemované řadami stromů, převážně lípami. Teď se nacházím na nejstarší části. Pokud se nemýlím, tohle je zadní vchod. Z druhé strany se možné se sem dostat "legálně".
Projdu kolem zčernalých a napůl rozpadlých mohyl. Předpokládám, že můj hostitel bude na druhé straně. Moje oči však nemohou zapomenout zalétnout k místu, kde jsem včera prožívala hrůzný okamžik. Bertův (Herbův neboli Herbertův) hrob je normálního vzezření, jakoby snad ani včera otevřený nebyl. Všechno vypadá tak, jak by mělo. Nikde se nic nehýbe (na jednu stranu to je výhoda, ale na druhou i strašně blbý pocit). Vyjdu na hlavní cestu. Ta je ze všech nejširší a taky nejpříjemnější, pokud se teda dá říct, že je hřbitov za noci příjemný. Už se blížím ke svému cíli. Tady se cestička trošku zatáčí a to je signálem, že se nacházím blízko vchodu. Na některých mohylách hoří svíčky. Pozůstalí jsou zřejmě stále spřízněni s dušemi svých zemřelých přítel a členů rodiny, což se u třeba dvě stě let starých hrobů říci nedá. Se vší pravděpodobností již nemají žádné příbuzné, kteří by věděli o jejich existenci. Zvlášť, když jde obyčejné lidi z vesnice. Pokud však tady kdysi nějaká byla, ale to by tady zase nebyl hřbitov.
Zastavím se. Jsem přesně u hlavního vchodu. Jsem dost napnutá. Kdo to asi může být?
Uběhla čtvrt hodina, půl hodiny, tři čtvrtě. Nohy mě bolí od neustálého stání. Nakonec usoudím, že si ze mě někdo vystřelil. Musím mu přiznat, že se mu to vskutku povedlo.
Pomalu se začnu pohybovat zpátky. Mám na sebe zlost, že jsem se takhle nechala nachytat, že ani nevnímám svůj strach, který jsem ještě před chvíli pociťovala.
"Lizzy!"
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář